, 12. 2. 2020, Povídky
Televizní noviny se hlásily ke slovu.
Usedla do křesílka a odložila hůlky tak, aby zůstaly zapřené. Grif několika posledních let se dobře hodil - než jej dostala do krve, byly jako živé.
Brexit v Anglii, nový virus v Číně, volby v Irsku.
Ztlumila zvuk. Blížila se osmá hodina. Z kuchyně, oddělené jen zádveřím, se opět ozvaly ty zvuky.
Jakmile v domku zhasne, odněkud, snad od kuchyňské linky zaznívá jemné, ale zřetelné škrábání a hlodání. Párkrát se tam co nejrychleji přemístila, pozotvírala dvířka skříněk a prosvítila baterkou. Kdyby něco vyběhlo, praští to berlí a bude!
Nikde nic. Ani myška, rejsek, nic. Ani bobeček. Další podvečer strčila dovnitř kulatou klícku s návnadou. Nechce mu ublížit, pustí ho na dvorek. Ráno nedočkavě kontrolovala – zase nic.
Zato z brambor navařených den předem na salát ujedeno! Vida, tak typ A mu jede.
Vzpomněla na jakousi bajku či pohádku, kde někdo neznámý spal v cizí postýlce a ujedl z cizího talíře. Už neví, jak to v bajce bylo dál. To je let, co ji vyprávěla vnoučatům.
Anežku potěšilo, že zvíře, jak mu v duchu říkala, nehladoví. Šedesát let krmila na dvorku toulavé kočky. Sny o koťatech, která ji, celá zubožená a hladová, marně hledají patřily v posledních letech k těm nejstrašnějším.
Syn si u domu nic živého nepřál, a tak dochovala kočky, vysloužilé slepice a nové si nepořizovala.
Chodívá k ní jednou týdně s nákupem a vždycky spěchá. Bydlí v podkroví.
„Každý jsme samostatná bytová jednotka,“ řekne syn pokaždé, když ho pozve na kávu a kousek řeči. „V práci celej den mezi lidma, aspoň doma chci mít klid. Když něco potřebuješ, papírek polož na botník, abych sem nemusel zacházet.“
Tak se domluvili a tak to je. Na botník položí pak i nákup, zbytek peněz a jde do své bytové jednotky.
Jakmile zaslechla Anežka povědomý šramot, rozechvěla se. Sama nevěděla, jestli radostí nebo obavami. To náhlé tajemství ji zcela vykolejilo. Něco se konečně děje. Zase má nějaké zvíře!
Nevadí, že je ještě neviděla. Jak baštilo, opíralo se bříškem o bílý talíř, z nějž později smyla několika delších chloupků.
Na dnešní noc připravila talířek s francouzskými bramborami. Snad mu budou chutnat. Do kelímku od tvarohu nalila vodu.
Vypnula zvuk u televize. Chtěla naslouchat, co dělá zvíře.
Klimbala vsedě v křesílku. Zdálo se jí o stříbrném kocourovi. Říkávali mu Tlusťoch.
Když starou paní po chvíli roztřásl chlad, probrala se a sáhla po kostkaté dece. Už věděla, jak se bude jmenovat její zvíře.