Poeta - moderní literární server


Soužití

Autor: Frida Hvězdička Hvězdička, 19. 1. 2020, Povídky

tématický Den zúčtování

 


Hodiny ve věži kostela zabimbaly dvakrát. Díky tomu vím, že hrůzné domácí divadlo trvalo dvě hodiny.


Běžím postranní uličkou jen v noční košili a županu. Udivená, že při zdolání výšky přízemního okna mi ty staré pantofle nespadly z nohou. Všechno mi to připadá jako děj z horroru a já jsem v něm bohužel donucena účinkovat.


Na chvilku odpočinku nebo ohlédnutí potřebuji dost odvahy. Přesto – musím se dozvědět, jestli jsem svého pronásledovatele setřásla. Běžel- li ovšem vůbec za mnou.


 


Dnes večer jsem klimbala u televize. Udělala jsem si kafe, ovšem bez mlíka a cukru, abych šetřila. Muž chodil domů stále později, i když jako soukromý stavitel tarasů určitě nemohl pracovat za tmy. Nedávno mi známá s nevyřčenou otázkou v očích řekla, že ho lidi vídají sedět nebo klečet u zastavení Křížové cesty v blízkosti zámecké zahrady.


Konečně dorazil, umyl se a já mu ohřála večeři. Za naprostého mlčení ji snědl. Již dávno si nemáme co říct.


Těšila jsem se, až padnu do postele. Každý všední den vstávám v pět, mám toho v pátek večer opravdu dost.


S údivem jsem z postele přihlížela, jak Jenda někdy kolem půlnoci vystavěl na našem prádelníku malý oltáříček. Před svatým obrázkem zapálil velkou svíčku. Nejprve prosil, abych si klekla na koberec vedle něj,  pak si toho moc nepamatuji. Vytáhnul mne zpod deky. Bála jsem se zalézt zpátky, ale nepoklekla jsem. Odešel do kuchyně a vrátil se s největším nožem, který mám ve stojánku. Po nějaké době dohadování, kdy jsem odmítala předčítat z jeho podivné náboženské knihy, kterou objevil v antikvariátu, začal vyhrožovat a tou kudlou šermovat směrem ke mně. V panice jsem zachytila čepel. Ocitla se příliš blízko mého trupu. Křik, tentokrát můj, manžela na chvíli ochromil. Na nic už jsem nečekala a vyskočila oknem.  


Opřená o fasádu jednoho z přízemních domků teď omotávám pořezané prsty. Improvizuju, obvazem je kapesník, který jsem nahmatala v županu. Snažím se uklidnit. Kluci zůstávají v poslední době čím dál častěji na internátě. Za současné situace je to lepší. Jenda si jich buď nevšímá, nebo má snahu předčítat jim z náboženských knih.


 


Připadá mi, že každý můj krok hlasitě rezonuje mezi zdmi přízemních domků staré čtvrti. Co když se tu někde muž schovává a uslyší třeba i jen moje hlasité oddechování? Musím požádat někoho o pomoc. Mobil bohužel zůstal doma a v nočním úboru nemůžu jít přes celé město do nemocnice!


Zkouším zaklepat na některé z oken přízemních domků - a nic. Rozumím. Jen se do ničeho neplést. Nezajímat se, oč tam venku na ulici jde, z toho nikdy nic dobrého nekouká!


V rohovém domku se dokonce ještě svítí. Klepu a kdosi odhrnuje záclonku.  


Hledí na mne povědomá tvář, teď s poněkud vytřeštěnýma očima. To je přece prodavačka z Terna. Netušila jsem, že bydlí právě tady.


 


Prosebně zvedám poraněnou ruku. Objevuje se nějaký mužský. Paní ukazuje k oknu a něco říká. Ona pak otevírá dveře. Přes strach, který hmatatelně cítím v zádech a který žene někam dovnitř, vcházím poněkud váhavě. Zase další ponížení a ještě od ženy, kterou nemohu vystát! Nemám ji ráda od té doby, kdy se den ze dne Jenda ocitl bez stálého zaměstnání a já při nakupování musím obracet doslova každou korunu. Domácnost a kluci na studiích něco stojí. Jako mistrová v mlíkárně si nemůžu finančně moc vyskakovat.


Ta ženská má natupírované vlasy jako na fotkách někdy z šedesátých let i v noci. Kupodivu je přes pozdní hodinu oblečena do kalhot a svetříku.


„Posaďte se přece,“ přistrčila židli a účastně se vyptává, co se mi přihodilo.


„Ukažte, máte od krve i župan.“ Ošívám se, ale když odložím kapesník na ruce, hned se obrací manželovi:


„Karle, prosím tě, záchranku, tohle se musí odborně ošetřit!“  Ten chápavě kývne a jde pro telefon.


„Určitě se divíte, že jsem ještě vzhůru. Chodívám v noci na další směnu a doplňuji vedle v Kauflandu zboží do regálů. Manžel je v invalidním důchodu a Jednota moc neplatí, tak jsem si našla ještě další práci. A vůbec, já jsem Jiřina,“ představuje se.


„Jana, já jsem Jana.“


Hlas prodavačky zní jinak než jak ho znám z krámu. Mám před očima, jak pozdvihuje z pásu moje zboží jako kněz hostii.  S každým kouskem vyjmutým z košíku zaslechnu pípnutí a hlasitý komentář  - SLE – va!  První slabika, ta je důležitá, zatímco  -va znamená jen pohrdavý přílepek, aby nikdo nebyl na pochybách, jak pohlížet na ty, kdo kupují samé zlevněné zboží. Prožívám to i teď. V obchodě obvykle rudnu, házím jídlo do tašky, platím a pakuju se. Cestou k východu si připadám menší a ještě menší.


Venku mívám pocit, že jsem středem pozornosti. Jako by si lidé něco šuškali, když mne na ulici míjejí. Určitě to souvisí s tím, jak se poslední dobou chová Jenda. Co ho vyhodili od policie, jde to s ním s kopce. S celou rodinou.


Přestal sice pít, ale dal se k nějaké sektě a pořád mne přesvědčuje, že se mám taky obrátit na víru. Že prý brzy přijde jakýsi den zúčtování. Tak abychom se my čtyři zachránili.


Jdu zkratkou přes park, lidem se vyhýbám, a přehazuji těžkou tašku v rukách: levá, pár kroků, pravá. Už abych byla doma…


 


Prsty projela prudká bolest. Prodavačka polila řezné rány desinfekcí, což mne vrací do kruté reality. Zatínám zuby, abych nezačala křičet. Podala mi hrnek s horkým čajem, do kterého kápla rum.


„Sanita tu bude za pár minut. Napij se, Jano,“ přešla samovolně k tykání. Situace, kterou jsme spolu prožily, nás sblížila.


„Prosím tě, Jiřino, volejte taky policii. V patře našeho domu bydlí stará máma, tak aby jí snad neublížil. Anebo sám sobě. Mám o ně strach.“


 


Zahlédneme modrý majáček. Houkačka vzhledem k době výjezdu není zapnuta. Vstanu, ale nějak se mi podlomují kolena. Jiřina mne podepřela svojí paží a jdeme ke dveřím.


„Moc děkuji, Jiřinko, opravdu, moc.“


„Drž se, Jano. Nezapomeň, že ať se v budoucnu stane cokoliv, máš tady přátele.“


 


Za jízdy otupěle zírám z okna sanitky. Nic už nebude jako dřív. Jenda měl přece jen možná v něčem pravdu. Nastal den zúčtování.