, 26. 11. 2019, Povídky
Nemocnice, čekárna před laboratoří. Hraje televize, na lavici sedí muž o francouzských holích a já. Ten vrásčitý obličej s baňatým nosem a přísně semknutými ústy si pamatuji odminule. Jméno už však ne, tak mu jen pokývnu na pozdrav.
Tak málo stačilo k tomu, aby se žoviálně rozpovídal.
„Dobrej, pani, dobrej. Tak si představte, manželka mě dnes zapomněla vzbudit. Teda vzbudila mě, ale ne přesně v tolik, jak jsem večer nakázal. Dcera zas přijela o pět minut dýl. Hned jsem je obě seřval!
„Ale proč, kontrolu jste přece stihnul, času dost."
„To ať si nezvykají, domlouvat se mi za zády. Vždycky platilo, co řeknu já.“
Přešla mě chuť na konverzaci, ale laborantka nás ještě nepozvala dál. Není kam odejít.
Televize přenáší oslavy pádu berlínské zdi.
Mužík nesouhlasně vrtí hlavou.
„Dělal jsem kdysi četníka, v těch dobách před tímhle blázincem,“ ukázal znechuceně prstem na obrazovku, jako by ji chtěl propíchnout.
„Neříkalo se vám - příslušníci?“
K tomu se nevyjádřil.
„Mohla byste tu televizi vypnout? Leze mi na nervy, ale nedosáhnu tam.“
Vypínám televizi.
„Já bych jim to zatrhnul, bourání zdí a plotů. Dělat zmatek a bengál. Na takový týpky jsem si vždycky uměl zajít, na chuligáni,“ zafuněl skoro až rozjařeně.
„Zamlada jsem dělal četníka na Lipně,“ upřesnil ještě i místopisně prvorepublikový výraz četník.
„Na obědy jsem chodil do místní restaurace. Parný léto a všechno nacvaklý. Lipno. Všim jsem si venku na terase dvojice čundráků. Samá sranda a fórky a v kapsách vymetýno. Dohromady jedno pivo, cucáci.“
Vytáhl kapesník a hlučně se vysmrkal.
„Uvnitř mi vrchní řek, že neví, co s nima. Že z nich je nešťastnej. Choděj tam každej den a dělaj pozdvižení. Koukl jsem po nich oknem na terasu. Jeden z těch dvou nakráčel k jinýmu stolu a strčil nějaký ženský prst do jídla. Pingl to zrovna položil před ni. Ten mlaďas mírnix týrnix olízl rajskou a zamlaskal: „Móc dobrý žrádýlko, mňam…“
Ženská znechuceně odstrčila talíř.
„Madam už nebude? Tak si to vezmu já, aby to nešlo praseti,“ drze pokrčil rameny a odnesl jídlo ke svýmu stolu.
Za jídlo i pití ta pani zaplatila. Nechtělo se ji cokoliv číšníkovi vysvětlovat, jen utrousila, že ji ani kamarádku s tím samým „zážitkem“ už tam v životě nikdo neuvidí.
A ti dva hašašírové čundrácký se ládovali jakoby nic.
Abych nehrál divadlo před plnou hospodou, vytáh jsem je na hajzlík a tam je legitimoval. Začali se vymlouvat, že obědy od ženských dostali a kdesi cosi.
„Nevykládejte mi tady pohádky,“ zahulákal jsem na ně a jednoho po druhým zlískal pendrekem. „To říkal už můj táta - škoda rány, která padne vedle, a platí to pořád!“ To jsem jim řek, aby měli cestou do kempu o čem přemejšlet. Svědek žádnej, neměli si komu postěžovat. Dostali co proto.“
Čekárnou místo pendreku ve vzduchu demonstrativně zasvištěla berle. Pouhá vzpomínka vehnala do šedavého obličeje pamětníka tolik adrenalinu, až se mu rozzářila očka a zrudly tváře. I po letech se opájel svojí tehdejší mocí.
Konečně vyšla laborantka. Měla jsem návratu do "starých dobrých časů" tak akorát.
„Pane Lokaji, pojďte si dál,“ pravila. Šouravým krokem vstoupil.
Nomen omen, pomyslela jsem si. Lokaj režimu? Spíš lokajíček.
Zapnula jsem si televizi. Berlínská zeď se na archivních záběrech právě sunula k zemi.