Poeta - moderní literární server


Bez...

Autor: Hoffmannka Hvězdička, 9. 9. 2019, Básně



Proč oči neklíží se,


když den ukládá se k spánku



a šeptá deštěm všechna nesplněná přání,


jimiž odráží se od stěn tikot hodin,


jimž dávno dotepalo srdce


a ustrnulo v dávné době minulé


ve velmi přesnou hodinu?


 


A přeci se čas nezastaví.


Odkrajuje bez ohledu na stojící vteřinovku.


Za sklem, kde kapky stékají prosté soli,


se odehrává svět


a bolí – v prchavosti současnosti.


 


Pak veršotepci odezněly verše


jako úder za úderem nevědomí


plynoucího s krví v žilách


stále znovu a bez účinnosti směru.


 


Vždyť očekávání


se nemění


i bez stopáže,


bez rytmu,


bez vázanosti


jen volně


se odpoutává na okamžik duše od těla,


když oči neklíží se,


byť den končí svoje trvání


a překlenuje do další zbytečnosti.


 


Co láska…?


 


Tak těžko párovatelné slovo


bez hrozby gramatického či banálního rýmu


je právě tak nespárovatelné v ojedinělé osobě.


Vždyť ten, kdo volí formu,


kdo vnímá melodii slova


a jeho zvuk i barvu


najednou pozbyl všech schopností se vcítit.


 


A…


 


posléze zaniká ve volném verši.