Spatřit,
byť jen na na vteřinu,
chtěl bych onu dívku,
jak z magazínu,
vystřiženou.

Mám toho tolik na srdci,
ještě více na jazyku,
co chtěl bych ti říct.
Prosím tě tedy,
na kolenou,
daruj mi chvilku.

Slov statisíce,
snad i miliony,
jak proudy divoké řeky,
omílají mé duše břehy.
A mé myšlenky,
jak magma uvězněná ,
v podzemí,
se derou ven.
S neutuchající pílí,
bojují ze všech sil,
o svou svobodu.

Však místo volnosti,
jsou z čiré krutosti,
na místě zchlazeny,
není cesta zpět,
na věky budou trpět,
za svůj rozmar.