Při slunci západu,
když poslední paprsek za obzorem zmizel,
osamocen a tak sám já přemýšlel,
jestli slunce vyjde zas,
a do duše mé vnese lásky jas.


Moře vzdouvá vlny své,
a i v duši pozdvižení jest,
snad dočkám se následujícího dne,
v němž naděj skrývá se.


Dne, ve kterém slunce procitne,
na svět z výšin pohlédne,
zjistí, že v naši duši uhnízdil se strach,
strach z temnoty, jenž skýtá se v nás,
pak do duše nám prosvitne jas lásky.


Jas oslní nás i jiné,
cit lásky probudí se v nás,
mi pak budem se mít všichni rádi,
hlavně mi dva se rádi setkáme,
do očí si nahlédneme,
a zaslepeni láskou se obejmeme.