Večer co večer

já ptal jsem se nebe,

kdy zas mi, hvězdičko,

ukáže tebe.

 

Krása tvá spanilá

zářila na zem,

v tvém svitu, hvězdičko,

bývalo blaze.

 

Měsíc mi ke stráži —

jaká to čest! —

svěřil tu nejhezčí:

Hvězdu všech hvězd.

 

„Hlídej ji! Starej se,

ať šťastně svítí!

Vzácnější nenajdeš

nebeské kvítí!“

 

Běda však!

Falešná zlověstná zář,

zlákala k pohledu

bídnou mou tvář.

 

Ach, jaké neštěstí,

zdroj krutých bolů!

Hvězda má ubohá

padá pryč dolů.

 

***

 

Snad je to pověra,

snad pouhé zdání:

hvězda prý, když padá,

splní ti přání.

 

Přání mé,

pro které prošel bych svět:

Vrať se mi, hvězdičko,

vrať se mi zpět!