, 16. 3. 2019, Povídky
Chirurgické oddělení má jídelnu a společenskou místnost zároveň. Kdo může, přijde na večeři po svých nebo je dovezen.
"Večeří" jsou míněny slabounké plátky chleba a salám ve fólii, a možnost namazat na krajíce Flóru v miniaturní vaničce. Starý pán ji vyškrabuje nožem do mrtě. Stejně to na tři krajíčky nevychází, ač sotva zamáznul průduchy v chlebu. Nejím máslo, tak podaruju, a hned jsem tu populární.
Večer se pouští televize, na zprávy koukají jen muži, skoro. Ženy odešly po Ulici na pokoje. Rituál hledění na blikající obrazovku připomíná pradávné koukání lidské smečky do ohňů. Vyvolává pocit blízkosti. Muž ve vozíku za pár minut ruší zpravodajství chrápáním, jako když řeže pilou, tak slyšíme jen každou druhou větu.
A nikomu to nevadí. Svůj svět, starosti a naděje, prožíváme teď a tady, ve vydýchané nemocniční jídelně. Zprávy zvenku se nezdají být tak důležité. Zjišťuji, že vlastně program úmyslně neposlouchám.
Pozornost všech se z obrazovky postupně upřela na podlouhlou ventilačku okna. Dokonale zarámovala pohled na město. Ze tmy se nasvícením vyloupnul trojrozměrný obraz českokrumlovského zámku, stavby, která tu odedávna byla a bude. Fascinuje víc než televize.
Budím dědouška na vozíku. Odcházíme.