Nad úbočím temných skal jasný maják vládne,

vládne moři, kde veškerá naděje má chladne,

kde veškerá naděje má skomírá,

kde bezmoc se do mé hlavy zatíná.

 

Má mysl beznadějí rozpolcená,

můj vnitřní hlas naléhavě sténá.

Sténat může, nic jej neslyší,

jeho tóny se v tichu rozklíží.

 

Mé nitro do jiného světa odchází,

pronásledováno strachem a nesnází,

stíháno obavami a panikou,

zdrcováno věčnou kritikou.

 

Mou osobnost posedlou démonem nejistot

pocit nicoty tráví a požírá odespod,

mému srdci obklopující temnota

klepe na rameno a beznadějné věty do ucha šepotá.

 

Mé tělo je napadáno hrůznými bestiemi,

Nenávistí, Nicotou, bídno je mi...

Hrůzné myšlenky mysl mou napadají,

veškeré ledovce naděje v mé hlavě tají.

 

Mé veškeré možnosti ubírají se jedním směrem pouze,

mé utrpení trvá už moc dlouze...

A tak náhle - pod majákem ovládaným strmým srázem

v moři beznaděje vznáší se mé tělo - se sraženým vazem.