Vzpomínky na konec roku 1944.

 

 

 

 

 

Ve vyhlášené soutěži mě zaujal název soutěže: zimostřepy. Snad bude někoho zajímat, jak jsem prožíval konec roku 1944, zimu a vánoční svátky, jaké byly tenkrát „zimostřepy“ Kromě hladu a nedostatku jídla byla to doba, kdy jsem mohl každý den i noc přijít o život. Nikdo nevěděl bude-li příští den naživu. Němci už zavraždili bez důvodu tátova bratra počátkem okupace. Byl lakýrník. Přišli a vraždili.

 

Tenkrát už několik týdnů duněla ve dne i v noci nedaleká válečná fronta. Tam bojoval proti Němcům tátův bratr, tankista. Druhý bratr, letec bojoval v Anglii v RAF. Poslouchali jsme Anglii, čekali na konec války, a jejich návrat. Pokud fašisté zjistili sebemenší náznak, vyvraždili celé rodiny. Trest smrti byl i za poslech zahraničního rozhlasu.

 

Několik týdnů jsem nesměl v noci spát. Seděl jsem u okna a malou dírkou v zatemnění jsem vyhlížel do noci. Jakmile se objevily světlice, měli jsme necelých 30 vteřin, abychom seběhli do sklepa-krytu. Utíkali jsme z druhého patra, matka měla v podpaží mladšího brata. Po schodech mu drncaly nohy, ale neprobudil se.

 

Jednou jsem se vrátil do bytu pro zapomenuté doklady Když začalo bombardování, lomcovalo celým domem. Skříň skočila doprostřed,Z vincka se vyvalily saze, převrátil se ostatní nábytek spadly obrazy a do místnosti se vmetlo sklo okna. Podlaha se změnila v houpačku. Když jsem utíkal dolů skákaly mi schody pod nohama.

 

Při dalším bombardování skočila lavice, na které jsme seděli, v krytu od zdi doprostřed. Vedle z domku kamaráda zůstala hromada cihel. Zahynuli tam jeho oba rodiče.

 

Při nočním bombardování byla zasažena úzkokolejná tramvaj. Zůstal jen podvozek. Na vedlejším domu výbuch strhl omítku a část cihel Do zbytku cihel byly vmáčknuty lidské ostatky. Tady stál neznámý člověk.

 

Po jednom bombardování jsem šel za spolužačkou Evou. To, co jse viděl bylo nad lidské chápání. Bylo to obrovské rumoviště mezi řadou polozbořených domů. Prolomené čelní zdi. Ve zbytku zející otvory, pohled do prázdných místností bez omítky .Před domy obrovské rumoviště z cihel, rozštípaný nábytek textil,postele šaty, hrne porcelán a jiný šrot Vše bylo promícháno drtí, a . v tom i kousky lidských těl,vlasů, kůže z obočí a jiné.

 

Tady zemřela Eva. Sbíral jsem s ostatními lidské ostatky. Evu jsem nenašel, asi ji už odnesli. Skoro jsem chtěl zmlátit pětiletého kluka. Na kameni naklepával klackem kus lidského masa, a tvrdil , že bude dělat řízky.

 

 

 

Po třech dnech se konal hromadný pohřeb obětí. Lidé se shromáždili na velkém prostranství před kostelem. Nad smutečním průvodem proletělo letadlo, a na obloze černým svislým sloupem dýmovnice označilo smuteční průvod jako cíl útoku. Hned nato přiletěly dvě letadla a nalétaly přímo na průvod. Proletěly těsně nad průvodem, otočily se a proletěly znovu. Rozeznal jsem obličej pilota. Pak letadla odletěly. Při odletu zamávaly křídly.

 

Takový dvojí útok letadel, když jsme byli předem označení jako cíl, byl děsný. Pohřební průvod se jen zastavil. Nikdo neutekl nikdo se nepohnul. Po odletu průvod pokračoval.

 

Asi po týdnu došlo opět k nočnímu bombardování .Bomby vytvořily obrovský hluboký kráter asi pět metrů od schodů kostela. Praskl jen svatý obrázek nad vchodem. Druhý menší kráter byl vedle. Třetí bomba spadla na hřbitov. Spadla přímo do Evina hrobu.

 

Místo Evina hrobu byl jen hluboký kráter.

 

Takový je osud mé první lásky. Eva jakoby nikdy nebyla na světě. Nemá ani hrob. Přiletěla jako anděl, a po patnácti letech odletěla do neznáma.

 

Blížily se Vánoce. Před svátky propustili fašisté z vazby mého tátu. Přišel ve zbědovaném stavu. Byl“auslander“, jinak bych už nebyl tříčtvrtě století na světě. Boty zelené plísní, oděv se trhal jako mokrý papír. Naštěstí mu nic neprokázali.

 

Lámali jsme kostky cukru, balili je do barevných papírků a zdobili jimi stromek . Stříbrné hliníkové proužky nám z letadel shodili Američané. Byly to Vánoce přání a očekávání. Měl jsem také své přání, ve verších:

 

Dnes opět je Vánoční čas

 

Zázraky možná se dějí

 

Někdo snad vyslyší touhy hlas

 

a duše zjeví se její

 

 

 

K oblakům volám,kdo to ví

 

nejdražší lásky jméno

 

Ani hvězdy nic nepoví

 

Navždy je zataženo.

 

 

 

Stalo se v Ostravě Michálkovicích, koncem roku 1944. Bylo mi 14 let.