Byl krásný den. Dívám se do dáli a najednou.. Nevím, co se stalo, ale slunce ztratilo svou barvu a už ani nehřeje. Ptáci už nezpívají své veselé písničky, jen občas se ozve nějaký smutný hlas plný bolesti, jakoby chtěli něco říci, ale vzmůžou se jen na zoufalých pár tónů. Dokonce i řeky jsou černé a tráva povadla. Na krajinu padá temný stín..
Co se stalo..? Určitě spím a je to jen strašlivá noční můra..
Není, žádný vítr ani vánek, vypadá to jako konec všeho. Krajina, která byla kdysi plná slunce, květin a spousty příběhů teď umírá..
Vypadá to, jakoby krajina, pořád dokola tak dlouho sužována lidskou krutostí a neopatrností, už se najednou z ničeho nic nebrání, ztratila svou víru a přestala doufat v lepší zítřek. Připadám si jak prokletý, že se na to vše musím dívat. Cítím, že už nelze pomoci, nelze nic dělat, jakoby mi vše dávalo sbohem a já se musel jen dívat jak to umírá. To ne! Tenhle sen se mi nelíbí! Chci pryč!
Křičím, ale nikdo mě neslyší, dokonce už i strážný anděl mě se slzami v očích opustil..
Nechápu, co se děje, proč to všechno musí tak být…??!Jdu pomalu k černé řece a pozoruji její proud…skoro žádný není, i řeka jakoby už tekla z posledních sil. Jdu blíž.. a.. počkat! Ta řeka není černá, teď mi přijde rudá, rudá jak krev… Ani nevím proč, ale dotknu se té vody a najednou začínám cítit bolest, strašlivou bolest. Cítím, jak pomalu ztrácím vědomí, nohy se mi podlamují a já padám do té řeky..
Otevřu prudce oči a slyším jen svůj rychlý dech. Ležím ve své posteli a snažím se uklidnit, že to vše byl jen strašný sen a je jen obyčejná noc. Vše tu poznávám a cítím postel pod sebou, vypadá to, že je vše v pořádku.. Ale ne, něco je jinak, ta bolest nezmizela, je tu pořád. Pořád cítím bolest a utrpení té krajiny, ale proč??? Podívám se na hodiny a vidím, že je časné ráno, nikdy jsem tak temné ráno ještě nezažil.. Jdu se nasnídat, ale jídlo ztratila svou chuť. Jdu k oknu a chci se nadechnout, ale jde to jen ztěžka, jakoby mi něco svíralo hruď..
Podívám se před sebe z okna a vidím pár krásných květin, jen jedna, skoro uprostřed, je zvadlá..
Už mi to pomalu dochází, to co jsem v tom snu viděl, nebyla krajina..
Přijde na mě strašný pocit beznaděje. Pomalu klesám na kolena a cítím už jen tu bolest a v tom se mi opět zatmí před očima..
Už nemám sílu bojovat, stejně jako ta krajina. Už chápu.. to já jsem ten zatracený.
Klečím u břehu a dívám se bezvýrazným pohledem před sebe. Dobře vím, že už není návratu, nejde už vzdorovat. Jakoby se vše zastavilo a jen mne to sleduje.. Pomalu vstanu, odhodím zbytky své zrezivělé zbroje a odevzdaně kráčím do té řeky, řeky plné vzpomínek a nesplněných snů..
Ještě chvíli je hladina zčeřená, ale krátce na to se vše zase uklidní. Už není, co říci.. Jen na břehu zůstala ta poničená rezavá zbroj, vedle které teď v mrtvé krajině, vyrostla bílá lilie…