, 13. 8. 2018, Blogy
Objevíš se v pět dvacet na Volákově kopci, nejde ti spát.
V pět třicet už tě u ďáblíků bahenních nikdo nenajde.
Dáš se totiž na cestu.
Borovici lánskou lesníci naučili držet rovný záda, ostatně Košumberk je blízko, blizoučko.
Jedli za plůtkem sázejí směle, ale jinak, čtenáři, je to tentýž posmrkaný les.
Ve třicátých letech tady na Žďársku miliardy malých motýlků oholily lesy.
Pak fouklo.
Nevídaný kalamitní stav. Dojížděli sem dělníci z celého státu,
od Aše po Užgorod, tisíce, celé rodiny makáčů, kteří místo harvestorů
měli jen poctivě broušené ruční pily. Těžká rasovina.
Objevíš se na Chotárech v moři jehličí.
Kolem hupsají mladý ropušky a půda hoří.
Za léta tu budou kvést vstavače, fakt !
Zlitá potem sedáš, čtenářko, na doutnající pařez a v zubech žmouláš cuketovou buchtu.
Se salámem. A potíš se jako na smrtelný posteli.
Objevíš se nad ránem hlídkující u táboráku.
Zavírají se ti oči, ale vyprávíš.
Něco o pomatený duši, o železničním útulku.
Něco o podané ruce.
Objevila se, když jsi padala do hlubiny.