Když jednou
kráčel jsem vesnicí,
našel jsem malinkou
krabici.

Byla to krabice tajemná,
taková na světě
je pouze jediná.

Vzal jsem si ji na půdu
a chytře uschoval
do starého sudu.

Byla uzamčena zlatým klíčem,
ba ani nárazy těžkým míčem
nerozbily zámek zamčený zlatým klíčem.

Vrátil jsem se tedy do vesnice,
hledat klíček zlatý, nic více.

Za stromy, pod kameny, v jezeře,
čuchal jsem, kde se dalo,
je to snad málo?

Tedy táži se Tě, Promethee:
"Kdepak jen oheň odpočívá,
kde je?"

Obešel jsem pár stromů,
a vrátil se pak smutně domů.

Ráno bylo brzy zpět,
Vzbudil jsem se přesně v pět
a hledat klíček vydal se hned.

Hledání ztěžoval mi krutý mráz,
hejna chladných vloček
byla jako stěnná hráz.

Počkal jsem si tedy čas,
aby klíček hledal se mi snáz
a hleď, léto!
jsem tady zas.

Odkryl jsem kobereček
zvaný mech
a spatřil jsem vysmátého červa,
to je pech!

Ale pak,
já cítil jsem jako kouzelník, mág!
Když slunečním paprskům vzdálil se mrak.

Za takového světla nešel přehlédnout klíč,
jenž při pohledu na něj ovládl mě chtíč.

Při běhu na půdu ležel v mé dlani,
za chvíli seděl jsem s krabičkou na stráni.
To je ale napětí, páni!

Bohatství na mě jistě čeká,
co všechno si koupím!
Šaty, míč, kolo i pejska,
jistě neprohloupím...

Moje sny, naděje a iluze,
stačila zničit jen a pouze,
jedna...jediná...prázdnota.
a nápis uvnitř: krabice=žádná hodnota.