To kdysi dávno, přesnější datum v knize nebylo, se na světě objevila žena, která sbírala smutek. Chodila s košíkem po zemi a všude tam, kde ji potřebovali, navíjela pláč a žal na dlouhé klubko, které ukládala do košíku.
Když už bylo klubko příliš velké a do košíku se nevešlo, přemýšlela, kam jej dát. Bála se, že vypadne a začne se rozmotávat.
Dlouho ji nic nenapadalo. Sedávala pod korunami stromů, pohrávala si se světlou, tenkou přízí, a přemýšlela, co s ní. Tehdy se jí zdál sen, v němž jí Ohnivá panna poradila, že nejlepší bude, když klubko spálí. Tak se vyhne tomu, aby jej někdo zneužil. A zem už se o jeho popel postará.
Žena se ráno probudila s dobrou náladou a vydala se do města, aby si u kováře vyprosila plamínek. Kovář měl zrovna plno práce. Přijel k němu zvláštní muž s kápí na hlavě, a požádal ho, aby mu okoval koně. Že prý po dlouhé cestě je to potřeba.
Kovář měl z muže i jeho koně strach. Byl by přísahal, že zvířeti z nozder občas vyšlehla jiskra a dech měl tak horký, že mu popálil rameno. Muž slezl z koně, posadil se venku na lavici a čekal.
A v tu chvíli spatřil ženu s velkým klubkem, která žádala kováře o oheň.
Temný pán vyčkal, až kovář dokončí svou práci, dobře mu zaplatil, vyšvihl se na koně a uháněl za ženou, která s malou lucerničkou s plamínkem mířila k lesu.
Po dobrém ji vybízel, aby mu klubko vydala. Když však odmítla, kůň se vzedmul na zadní, muži spadla kápě z hlavy… a nebohá žena pohlédla do očí samotnému ďáblovi.
Vyrval jí klubko z náručí a dýchnul jí do těla nemoc zlou, na niž za pár dní v hrozných bolestech zemřela.
Klubko pak v pekelných prostorách svěřil otrokyním a přikázal, aby z něj utkaly plátno.
Plátno pak musely natáhnout do rámu v barvě nejčernější noci a zanést ďáblovi k nohám.
Měl radost, vlastnil lidský smutek. Začaroval obraz tak, aby vždy ukazoval postavu to-ho, která se nejvíce trápí, a vyslal obraz zpět do světa.
Snadno tak poznal, kdo má zlomené srdce, komu někdo zemřel, obraz člověka vtáhnul do sebe, nepustil jej už nikdy ven… a tak se mohl ďábel na jeho neštěstí přiživovat, dokud nezbyla jen podobizna na obraze.
Bůh se dozvěděl o zvěrstvu, kterého se ďábel dopustil, a rozhodl se obraz mu vzít. Ob-daroval tedy živelné víly nebeským štěstím, aby jim ďábel nemohl ublížit, a vyslal je pro obraz.
Dokázaly ho vzít a přinést. Ale dlouho se Bohu nedařilo vzít z něj černou magii, již do obrazu pekelník vložil.
Černá magie totiž nejde nikdy úplně vzít. Nejde se jí zbavit, aniž by po sobě zanechala stopy.
Ale Smrt tenkrát přistoupila k Bohu a podělila se s ním o svůj nápad. A on souhlasil.
Smrt do Černého obrazu vložila poslední cestu. Místo, kam se dostali lidé, kteří zemře-li. Živly se postaraly o to, aby jeho prostor bylo co nejkrásnější. Aby šli lidé na druhý břeh šťastní a veselí, aby se nebáli smrti a jejího světa.
Zavřel cestu do obrazu lidem smutným a plným stesku, nechal ho postavit do kostela v hlavním městě, kde se o něj pan farář pěkně staral, a myslel si, že nad ďáblem vyzrál.
Ale zlo se odjakživa snažilo mít poslední slovo. Když už je tedy Černý obraz cestou na onen svět, ať má i svého převozníka! A ďábel vymyslel formuli, kterou kouzelník vložil do Morové knihy. Formuli, která zaklela toho, na nějž byla mířená, navěky do obrazu. Nemohl se nikdy vrátit zpět do světa lidí a nemohl ani zaklepat na samotnou Smrt.
Bohu to bylo líto, ale nezmohl s tím nic. Tak se alespoň postaral o to, aby se člověk, který zde uvízne, měl co nejlépe a aby měl kolem sebe vždy milo a útulno.