Zpoza blízkého hřebenu

po dva dny a dvě noci

zněly dunivé salvy,

zběsilý ryk, řinčení bajonetů,

koňské ržaní se vším myslitelným zoufalstvím.  

O to děsivější bylo ticho,

které znenadání na kraj padlo…

 

Našel jsem Tě na zpustošeném políčku.  

Zakopl jsem o dragounskou přilbu s pavím perem

a tváří padl vedle Tvé.

Hleděl jsi upřeně,

do očí nicméně již kradla se mlha,  

prsty v odeznívající konvulzi  

a dlaně tak strašně prázdné…

co, probůh co, chtěl by sevřít

v předsmrtném ochabnutí?

Šavli… dovtípil jsem se.  

A začal kolem tápat - nenahmatal nic;

v tak hluboké tmě, aby jeden něco našel…

Nemáš ji pod kabátem?

Opatrně jsem jej rozevřel.

Zachrčels a mne ovanul puch vyvalených útrob.   

 

Sklonil jsem hlavu ke ztěžka se hýbajícím rtům,

vždyť něco jsi přece trhaně šeptal.

„Orbitoklast?!“ vzkřikl jsem.

A skutečně sis jej žádal…  

Úpěnlivě žadonils  

-         ačkoli krev v hrdle bránila mluvě –

ať přeruším spojení čelního laloku s thalamem.  

„Ach, proč jen ne polní kvítí?“ lamentoval jsem.

„Což není ho zde dost?

A jak poroste teď nasáklé krví, živené masem…  

Co jen to, neznámý bratře,

žádáš po cizinci v okamžiku,

kdy Tvůj niterný zrak

má se konečně projasnit?“

  

Neodpověděl jsi.

Párkrát ses sípavě, bublavě nadechl.

A pak už nerozeznal jsem Tvé oči

od pustoty zdejšího kraje.