, 16. 7. 2018, Povídky
Černý kocour k nikomu nepatřil. Jeho bytí záviselo na dovednosti vyčmuchat a vytahat jídlo ze špatně zavřených kontejnerů, což se dalo provést jen v noci. Čekal, až se vzdálí lidé, hlavně žena s kočárkem a dlouhou hůlkou, kterou šťourala uvnitř nádob. Párkrát jí kocoura přetáhla po hřbetě. Jindy zas obratně vysypal obsah tašky a než našel něco k jídlu, přiběhl toulavý pes a kořist sežral. Kocour přespával v papírových krabicích naskládaných u zadního vchodu samoobsluhy. Ve dne se toulal po okolí.
Udeřily zlé časy. Lidé z blízkého paneláku již několik večerů zamykali víka kontejnerů. Byl vyhladovělý. Opustil své teritorium.
Kočky na zahradě toho domu na kopci sledoval už nějakou dobu. Také ony věděly o něm, i když se schovával za rohem. Občas pohlédly tím směrem, celé naježené, aby vzápětí hltaly ještě rychleji. Cizího kocoura si všiml také člověk, který každé ráno plnil talířky a misky. Zahlédl drobnou zvířecí postavičku s tak vystouplými žebry, že by se snadno dala spočítat.
Byl už tak blízko cíle, a jídla rychle ubývalo. Musí se odvážit! Cizí kocour vykročil ke skupince koček. Pohyb těla provázelo nakrucování hlavy – z jedné strany na druhou, takže vypadal, jako by se něčemu divil. Vydával hlasitý, mručivý zvuk. Černé chlupy odstávající od těla měly nepřátelům předvést, jak velký a silný je, přitom sotva zakryly obrysy hrudního koše.
Pohledem se přilepil k nejbližšímu talíři. Jako ve zpomaleném záběru packou sáhl pro voňavé sousto a podal k tlamě.
Kočky přestaly žrát. Couvly a pozorovaly vetřelce, jehož bezprostřední blízkost je zneklidňovala.
Jindy se po krmení usazovaly na zídce, kam brzy ráno svítí slunce, olizovaly lesklé kožichy, mhouřily oči a "besedovaly".
Dnes bylo vše jinak. Byl tu cizí kocour. Loupeživý zbojník! Dojedl vše, co nechali.
Nejstarší ze skupinky – Obřík – si vyšlápnul proti němu. Vypadal jako koule, dlouhé hnědé chlupy v pozoru. Mňoukání zesílilo. Otřeli se o sebe, a vzápětí už nebyli dva, ale jeden barevný chumel letící zahradou rychlostí kulového blesku. Klubko se rozpletlo až v kopřivách. Ven z křoví se plížili zase jen dva mokří, orvaní kocouři.
Oddechovali s vyplazenými jazyky. Napětí zvířecí tlupy opadalo.
Pět domácích koček postupně vyskákalo na římsu domku. Jako šestý se přibelhal rvačkou zdrchaný Obřík. Hupsnul mezi ostatní a čistil srst plnou kuliček z bodláčí.
Cizímu kocourovi nikdo zdánlivě nevěnoval ani za mák pozornosti, ačkoliv se loudal k nim. Zůstal na zemi, ale držel se nablízku.
Oči za záclonou vše sledovaly. Zdá se, že kocour zápas vyhrál. Našel a vybojoval si pro sebe místo.
Mohl by se jmenovat Zbojník.