Nohy se pletly povětřím, akáty prorůstaly opuštěnými aktovkami a mezi mnou a zrcadlem stálo zrzavé Jémine. Bylo ho plno na čtvrteční odpoledne, plno na osamění všedního dne.

 

„Všechno záleží na ose života,“ řeklo Jémine. „Ta osa mění osamění.“

 

A třebaže kapky deště ještě dopadaly na dozrávající jablka v Evině klíně a strom v Poznani nevěděl k podzimu o osách zhola nic, 

 

Jémine se zasnilo na mém rameni.