, 29. 5. 2018, Povídky
Štyri ľudské obdobia /autorka gabi tá istá, Písmák/
... navlieka na motúzik žiarivé letá
presúva farebné guľôčky
z jedného konca na druhý
má strach z osamelej zimy
dva konce sám neudrží
rozsypané sa kotúľajú
v ruke zviera prázdny špagátik
Kdo s čím zachází…
Hotel Zlatý Anděl ve Františkových Lázních by se mohl jmenovat Zlatý důl, aspoň tak se jevil Petrovi. Ovšem pár andělů tam také poznal!
Sešit s kostičkovaným papírem, který právě listoval, Petrovi posloužil jako zápisník adres vdov a rozvedených. Do lázeňského městečka jezdíval ve své škodovce několik let. Ožíval se světly přepychových lustrů hotelového sálu. Starší sako nevypadalo tak omšelé, a lakýrky se vždy vzorně leskly. Na svůj věk byl fešák a dobrý společník. Chvěl se rozrušením z téměř nepřeberného množství unuděných lázeňaček rozesazených u stolů v tančírně. Vše tady bylo hlavně pozlátko, krásně naaranžované, ovšem on jako starý praktik z něj dokázal vytěžit maximum. Pral se v něm pragmatismus všedních dní s touhou konečně prožívat něco nevšedního. Těch možností! Pohledem lovce vybral věkově přiměřenou dámu. Tak narovnat v zádech a jde se na věc!
Postupoval podle vyzkoušeného scénáře: taneček málokterá odmítla. Kapela začala hrát ploužáky. Tělo na tělo, už podle rytmu se dá ledacos odhadnout, a rovněž předem připravené otázky, tak, aby neztrácel čas:
„Jak dlouho ještě budete v lázních?“
Když řekla - týden anebo zítra jedu domů, byl to taneček poslední. „Včera jsem přijela a budu tady ještě tři týdny,“ pak se schylovalo k další.
„Jestli se můžu zeptat, jste vdaná?“
Žádaná odpověď zněla:
“Jsem svobodná“, případně – „Jsem rozvedená.“
Pak přišlo pozvání na víno. Pokud ale vyšlo najevo, že je vdaná, žádné pozvání nenásledovalo, přece neinvestuje do manželky někoho jiného!
Posezení se neobešlo bez hovorů o malování, Petrovu koníčku.
„Jaký máte vztah k umění?“
Nikdy neřekly, že záporný, a když prozradil, že maluje obrazy, dychtily po tom jeho díla si prohlédnout. A pozvání na víkend, kdy lázně nedávají procedury, bylo vlastně předem odsouhlasené. Zabíralo lépe než obligátní sbírka motýlů.
Láska, někdy jen přátelství, na tři týdny, lépe řečeno na dva tři víkendy, Petrovi absolutně vyhovovaly. Po ženě, která následovně „kralovala“ v jeho domku, postupně zdvořile žádal, aby vytřela, povlékla a uvařila. Vždycky je přece něco za něco. Dámy v tomhle věku to již musí vědět!
O nějaký ten rok později do Frantovek už nejezdil, nehodlal část důchodu obětovat za benzín. Nač, když notes byl plný ženských jmen?
Právě jedné telefonoval.
„Tak zítra, Evo,“ zavěsil. To zrovna, kupovat špekáčky, na ohýnek přece stačí kuřecí kabanos! Kam by takhle přišel?
Eva, Eva, brumlal si pro sebe, aby nezapomněl křestní jméno, a přešel ke stolku. Nervózně zalistoval v zápisníku. Splést se v oslovení - to jediné mu nikdy žádná nebyla ochotna tolerovat!
Která to sakra je. Eva… v uších už zas šum příboje. Rozbolela ho hlava.
Aha, tady - Eva, příjmení neznámé – po něm se ze zásady neptal, vdova, bývalá učitelka, bydliště: Plzeň, důchodkyně, hnědovláska, zvláštní znamení - vynikající cukrářka. Hvězdička. V závorce vepsáno: (s županem a kantorskými manýry, ale přece hvězdička.) Detaily nastuduje těsně před setkáním.
Týdenní osamělost čouhala ze všech koutů. Příjezdy žen ji narušovaly, ale Petr si v poslední době nebyl jist, zda si to vůbec přeje.
Je to větší stres než noční šichty na dráze. Kdo si ty baby má všechny pamatovat? Ovšem pořád lepší, než mít jen jednu, to nikdy nebylo nic pro něj, přesvědčoval sám sebe. Tlak ve spáncích ještě zesílil.
Zastávka železniční stanice je blízko. Naproti k vlaku jezdívá pro návštěvnice vozem jen poprvé. Příště ty dva kilásky k domku na kraji vsi dojdou samy, i s kabelami. Procházky jsou zdravé. To tak, zbytečně vytahovat auto ze stodoly!
Usrkával turka a nervózně popocházel od obrazu k obrazu. Měl jich plný obývák, visely na zdech i rozestavěné po nábytku. Akty, dvě tři krajinky, a zase akty. Blondýna, zrzka, mahagonová. Ležící, sedící, štíhlá, boubelatá. Galerie života.
S výrobou rámů se docela nadřel, dělal je v dílně na dvoře prakticky na koleni sám. Navlhčil v koupelně hadřík. Pustil se do práce, otíral rámy, jeden po druhém. Ze skříňky vzal někým zapomenutý lak na vlasy a jemně přestříkal plochu obrazů. Zaleskla se novotou.
Pohledem sklouzl k trojkřídlému oknu parádního pokoje, odkud přicházelo to správné odpolední světlo, v němž, jak se mu zdálo, lépe vynikaly střídmé barvy na deskách sololitu.
Svit slunce odkryl okenní tabule v jejich zanedbanosti. A Velikonoce na krku! Nějaké návyky jarních úklidů z dvacetiletého období manželství v Petrovi přece zůstaly.
Nakouknul znovu do poznámek. Raději měl kontaktovat Marušku, ta myje dobře okna. Ale u jména žádná hvězdička, je tam křížek. To znamená, že jako model se neosvědčila. Slovo model, modelka užíval celkem flexibilně. Některá z žen se nechala malovat, ale již ne pomilovat. To ale nebyl případ pozvané Plzeňačky Evy.
Třeba ji přemluví, aby místo pečení bábovky uklízela, nebo v ideálním případě zvládla obojí. Nikdy nezklamou, tyhle bývalé lázeňačky, objeví se ve dveřích s naditými taškami a sotva vybalí, stoupnou ke dřezu s nádobím. Kolikrát si nemají do čeho uvařit ani kafe.
Ačkoliv se Petrovi nechce, ještě musí zajít do místního koloniálu pro chleba, hořčici a kabanos, než lidi ze vsi vykoupí před víkendem pečivo.
Připadá mu to, nebo se ta prodavačka nějak divně kouká? Pro uzeninu šla do lednice kdesi vzadu. Jen aby mu nešoupla něco prošlého!
Než zaplatil, rozbalil papír a důkladně očichal kabanos. Snad dobré. Minule přinesla chleba taky odněkud, kam běžný zákazník nedohlédne, a doma zjistil, že je něčím cítit. Plesnivinou? Asi má na Petra spadeno, jednou s ní flirtoval, jen tak, ze sportu, a místo, aby se zasmála a vzala to s nadhledem, odbyla ho. Že prý ve svém věku by už měl dát ženským pokoj.
Zase si uvědomil, jak zranitelný je, stačí nenávistná prodavačka, a on je bezmocný. Doma vyprázdnil schránku, samé letáky. Nesl je přes dvůr v ruce a blesklo mu hlavou, aby k nim čichnul. Škvíra ve schránce je další z možností, jak mu něco podstrčit. Svět je nepřátelský, minule říkali v televizi, že i přes mobil lze vysledovat pohyb člověka. Mafie ovládá pomocí moderních technologií naprosto všechno. Snažil se takové myšlenky zahánět, a také sílící pocit podezíravosti vůči okolí. Co by si na něm, obyčejném člověku, kdo vzal?
Co nevidět přijede Eva, nesmyslně puritánská s tím svým županem, ale on ví, jak na ni. Erotika ho zatím ještě neomrzela.
V sobotu večer se domek blýskal od podlahy až k oknům. Je to zásluha učitelky ve výslužbě, Evy. Na stole trůnila bábovka, připravená k nedělní snídani.
Petr vyšel z koupelny. Zamířil, jen s osuškou kolem pasu, do ložnice.
„Dodívám se na ten film, přijdu pak za tebou,“ usmála se Eva. Byl docela rád, třeštění hlavy nepovolovalo již druhý den. Donesla mu do ložnice bylinný čaj a prášek proti bolestem, který prý sama používá. Řekla, že se jde také vysprchovat. Přes ruku držela huňatý župan. Přesně tak to měl ve svých poznámkách – ani ránu bez županu!
Thé bylo hodně hořké. Vypil naráz obsah hrnku, hlavně, aby to pomohlo. Klížily se mu oči, a než usnul, jako by přes vzdálenou clonu zaslechl, že Eva s někým hovoří. Ačkoliv by byl jindy zvědavý, s kým a o čem, asi vlivem léku usnul.
Později mu připadalo, jako by někdo venku zapískal. Probral se. Už mám i sluchové halucinace, pomyslel si, ale cítil, že se něco děje, něco je jinak… Rozsvítil lampu.
„Evo, kde jsi?“ zeptal se, když zjistil, že je ve dvojloži sám. Nazul pantofle a šel ke dveřím do obýváku. Byly zamčené!
„Otevři, Evo, zamkla jsi mne, potřebuju na záchod. Slyšíš, sakra, odemkni,“ klepal a pak i bouchal pěstí do dveří. Vedle bylo ticho, škvírou nad prahem viděl, že se v obýváku svítí. Že by jí bylo zle po tom kuřecím kabanosu, co si opékali k večeři?
Před domkem se ozval zvuk motoru. Petr rychle otevřel okno. Reflektory středně velké dodávky na okamžik osvítily bránu, byla dokořán. Pak už viděl jen zadní světla. Poznávací značka nebyla vidět.
Přisunul k oknu židli a vylezl na parapet. Dostat se na dvůr nebyl pro zdatnějšího muže velký problém, domek byl přízemní. Seskočil.
Hnal v pantoflích k silnici, ale dodávka byla pryč…
Petr ucítil bolest na hrudníku. Roztřásl se strachy.
Bál se vstoupit do otevřeného bytu. Mobil zůstal v ložnici, sousedi žádní, kde by se vzali, domek byl na okraji vsi.
Zhluboka dýchal a vešel. Obývák byl úplně prázdný, desítky obrazů zmizely. Peníze a vkladní knížku má naštěstí pod matrací v ložnici.
Odemkl a zkontroloval úspory, byly na svém místě. Z nočního stolku vzal notes s kostkovaným papírem a strčil ho do žhavého popela v kamnech v kuchyni. Ať ty proradné ženské shoří!
Potom usedl do křesla a zůstal v něm do rána. Hlavou se mu honily ukradené obrazy. Jeden za druhým je viděl před sebou – JEHO OBRAZY! Plakal. Přišel o něco, k čemu cítil silný vztah, ačkoli asi nemají bůhvíjakou cenu. Pro něj však ano. Té noci se v jeho mysli cosi změnilo. Ovládly ji myšlenky, které dosud jen lehce dotíraly, a obsadil silný pocit podezíravosti vůči okolí.
Během několika dalších měsíců se domek změnil v pevnost. Okna chránily mříže. Svařil je v dílně na dvoře tak, aby byly nedobytné. Jeho někdo nenapálí nějakým šuntem. V mládí se vyučil strojním zámečníkem, a jak se to teď hodí!
Po mnoha hektických týdnech zase seděl v obýváku. Obrazy už nemaloval. Připadalo mu, že barvy jsou nějak zvláštně cítit. Když ve městě kupoval železo na mříže, jistě mezitím někdo vlezl přízemním oknem dovnitř a otrávil jídlo v lednici a tuby barev. Do odpadu s tím!
Petr zhasnul, aby ho zvenku nemohl nikdo pozorovat. Na stolku, kde měl dřív položený zápisník se jmény žen, ležel svazek s 67 klíči od všech dveří v domku a příslušenství.
Uchopil do pravé ruky dvoumetrové kopí. Vyrobil ho sám. Musí být dostatečně dlouhé, aby dosáhlo přes okna ven. Jen ať někdo zkusí podstrčit do jeho schránky letáky nasáklé jedem. Petr je připraven!