Poeta - moderní literární server


Podzim | Kapitola první

Autor: KateWhiteman, 14. 5. 2018, Povídky

Heath Anthony Parker. Muž s nevalnou minulostí i budoucností. Jedna z jeho životních radostí byla Julia, která zemřela po pádu ze schodů. On sám věří, že jeho život už nyní nemá smysl. Ale třeba má ještě možnost objevit to poslední, co po Julii zbylo.

Bříška mužových prstů se ladně a s přesností dotýkala kláves, lehce vedl tóny k dokonalosti jako něžnou milenku v podvečerním šeru. Kéž by se tak uvnitř jejich podstaty skrývalo tolik lásky jako v milostném aktu. Píseň opěvující vášeň zahraná rukou zdrceného nemohla nikdy vyznít tak, jak by skutečně měla. Zakončujíc ji záměrně několika nehodícími se hlubokými notami od klavíru ustoupil. Připadal si, jako kdyby páchal nějaký zločin, když ničil hloupou zamilovanou píseň s bolestným uvědoměním, že to, co mu dříve připomínalo krásné chvíle v jeho životě a nabízelo pocity poklidu a uvolnění, se nyní stávalo pouhou smutnou upomínkou na věci minulé. Nyní ať vydal klavír pod jeho vedením jakýkoliv zvuk, byl prosycen žalem, zlobou a beznadějí.


 


Při pohledu na jedny ze svých drahých hodinek, které tak rád nosil, zjistil, že se blíží šestá hodina večer. Povzdechl si, nahlédl do koupelny aby zkontroloval svůj jako vždy decentně vypadající vzhled jen a popadl klíčky od auta, ještě si mezitím upravujíc jeden z lehce rozcuchaných pramenů svých tmavých vlasů. Nesnášel zpoždění, nesnášel spěch, stejně tak ale i zbytečně rychlou jízdu. Nikdy neměl tolik práce, aby se někam nemohl dostavit včas, v případě, že se opozdil, šlo vždy jen o pouhou nechuť vůbec na plánovanou schůzku dorazit. A s každým dalším metrem, který ho přibližoval k místu určení, toho litoval víc a víc. Pochyboval o většině činů vykonaných pod silným emocionálním nátlakem a k jeho smůle moc dobře věděl, že tohle je jeden z nich. Nervózně svírajíc kožený potah volantu mířil k hlavní silnici, na které se pravidelně střídaly zdlouhavé kolony smíšené s dopravními nehodami. Skoro mu to přišlo až jako černý humor, když přemýšlel nad tím, že by tu dnes nějaký problém, který by ho zdržel alespoň tak na hodinu, ocenil. Avšak jediné, co ho v tuto chvíli doprovázelo, bylo mrholení a temná mračna. Klasicky pošmourný Seattle na konci léta, pomyslel si s kyselým úšklebkem. Ten nadále nemizel, jelikož čumák auta se objevil na rohu blízké ulice a poskytl tak výhled na onu obávanou budovu; Sdružení dětský domov státu Washington. Budova zblízka nevypadala o nic lépe než minule, stále stejně nudně červené zdi s bílými okny, jako má spoustu staveb skoro ve všech koutech USA.


 


Jakási menší světlovlasá dívka stála opodál a zpoza okenní tabule staršího muže zvědavě pozorovala. Prohlížela si jeho velké černé SUV, dobře padnoucí bílou košili i očividně kvalitní kožené boty. Ten jen nervózně polkl a společně s praštěním dveří od auta se vydal vstříc všemu, co ho čekalo uvnitř. Nechápal, kde byl jeho zdravý rozum v tom momentě, kdy s tímhle vším souhlasil.


 


„Heath Anthony Parker,“ pronesl s nepříliš velkým nadšením své celé jméno do malého mikrofonu upevněného na kameře u vchodu.


 


Za zvuků příšerného, ohlušujícího drnčení se dveře otevřely. Jediný, kdo se v tu chvíli vyskytoval kolem, byla ona malá blonďatá holčička. Měla na sobě mdle zelenožluté šaty sešité z mnoha starých šátků, točila se dokola po chodbě a potichu zpívala písničku o lesních vílách. Sama vypadala jako jedna z nich. Heath se obyčejně nad dětmi nijak moc nerozplýval, ale v ní jako by viděl cosi překrásného, kouzelně dětského a možná skoro až poetického. Jakmile ho zahlédla, přihopsala blíž a pousmála se, poznávala ho.


 


„Proč jsi tady?“ zeptala se ihned.


 


Oči barvy moře jí přitom zářily jako dva korálky, těžko by člověk v okolí pohledal krásnější a nevinnější bytosti. Muž se rozhlédl, po ošetřovatelkách jako by se slehla zem. Netušil, co dívence odpovědět, ani kam před odpovědí utéci. Vše okolo působilo podivně neosobním dojmem, začínalo se mu z té atmosféry přitěžovat. Dříve by čekal, že dětský domov bude krásný místem plným výkresů, hraček a vůbec jakékoliv radosti obecně. Tady to sice nevypadalo úplně jako moderní vězení, ale zase tak daleko to k němu také nemělo.


 


„Moc se omlouvám,“ zvolala z konce chodby jedna z přibíhajících ošetřovatelek, „Emily, nech pána být, ano? Co jsem ti říkala?“


 


„Ale teto Rose, já-“


 


„Ne, Emily,“ přerušila dívku zostra a popadla ji za ručku, „ještě jednou se moc omlouvám. Je to ještě malá, občas trochu postrádá jakékoliv zábrany.“


 


„Doufala jsem, že si mě ten pán přišel adoptovat.“


 


„Miláčku nemůžeš si tohle myslet o každém, kdo vstoupí do dveří. Běž si hrát za kamarádkami.“


 


„Nic se nestalo,“ ozval se konečně potichu Heath.


 


„Emily stále doufá v nový domov, ale díky zdravotním problémům ho ještě nenašla. Každopádně, vy jistě budete pan Parker.“


 


Oplatil té brunetě v bílých šatech podání ruky a nechal se dovést až do společenské místnosti, která vypadala, že je především pro starší obyvatele domova. Nacházel se tam jen velký tmavý stůl s několika židlemi a pár truhlíků levandulí na oknech, o které se, jak se Heath tak nějak sám od sebe domníval, místní dívky staraly. Nebyl daleko od pravdy, jedna z nich totiž právě přicházela do prostoru s konví, zcela ignorujíc číkoliv přítomnost. Bezděky ji sledoval, hloubal hluboko ve své paměti, zda právě tohle není ta, kvůli které dnes přišel.


 


„Lacey, zdravím tě,“ oslovila ji ošetřovatelka lehce vyčítavým tónem.


 


„Dobrý den.“


 


Dívka těžce vydechla a odložila konev. I v tom šeru oba dva přítomní moc dobře poznali, že barva její pleti by se dala přirovnat spíše k bílému nátěru čerstvě vymalované zdi.


 


„Je ti snad zle?“


 


Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Blondýnka se náhle co nejrychleji rozeběhla kamsi do útrob místních spletitých chodeb, ošetřovatelka však nevypadala příliš překvapeně.


 


„Pokoj dvě stě dvanáct, druhé patro. Trefíte tam sám, že? Někoho tam za vámi pošlu, jen moment počkejte,“ pronesla pohotově a bez dalších okolků také zmizela.


 


Muži nezbývalo nic jiného, než si otráveně povzdechnout. Snad ho na moment napadla i tak dětinská myšlenka jako je zbabělý útěk. Neměl ponětí, jak to uvnitř tohohle rozlehlého komplexu vlastně funguje a kde se co nachází, ani sebemenší chuť to zjišťovat. Přízemí bylo plné malých dětí, křičely, smály se, dováděly tak moc, až se jejich radost rozeznívala všude okolo. A ať už si to přiznával více či méně, jejich štěstí mu vlévalo zlost do žil. Ony neměly ani ponětí, jak dokonalé jejich životy nyní jsou. Sice bez rodičů, zato ale s pořádnou dávkou mládí a elánu, jejichž cenu si vůbec neuvědomovaly. Občas v některé z místností zahlédl jednu z jemu neznámých ošetřovatelek, ale netoužil zrovna po tom dohadovat se s nimi o nastalé situaci a muset znovu vysvětlovat, kdo že vlastně je a co tu dělá. Radši sám sebe přinutil najít ten pokoj sám.


 


Alespoň částečnou záchranou se stal nedaleký výtah. Když však zjistil, že druhé patro je podobně rozlehlé jako přizemní, i ten malý zbytek chuti se o cokoliv snažit takřka vymizel. Jedinou útěchou se stávalo ticho, které se rozhodně v předchozím patře hledat nedalo. Zde totiž sídlily starší děti, navíc šlo o dívčí část, což bylo možné poznat dle všudypřítomné květinové výzdoby. Jeden po druhém četl co nejrychleji nápisy na dveřích a po pěti tímhle způsobem strávených minutách mu začínalo připadat, že chodba nebere konce. Náhle však zaslechl ženský hlas, zněl velmi příjemně a doplňoval ho ještě další, mladší. Okamžitě se za zvukem vydal, jakákoliv živá duše mohla být nápomocná. Došel až k nedaleké herně a ač její dveře neměly očíslování, někdo se nacházel za nimi. Nejdřív jen opatrně zaťukal, když však nikdo nereagoval, jednoduše pootevřel a nahlédl dovnitř místnosti. Měla příjemnou atmosféru, byly v ní květiny, knihovny s křesílky a malý kulečník. Docela pěkné místo pro trávení volného času. Co ho však zaujalo ještě víc než jakýkoliv nábytek byla opět ona malá blonďatá holčička, s úsměvem brala do rukou barevné šátky a mávala nimi okolo sebe, vyprávěla přitom nějaký příběh. Vypadala jako dítě z nádherných, malebných pohádek, jako malá lesní víla, na kterou si nejspíš tak ráda hrála.


 


A hned vedle ní seděla o pár let starší hnědovlasá dívka, na sobě tmavě červený svetr. Usmívala se, byla zcela ponořená do vyprávění své malé kamarádky, občas jí podala nějakou tu rekvizitu. Heath zůstal stát před prahem jako přimražený, sotva si uvědomujíc svůj vlastní dech. Poznával ten svetr, poznával ten překrásný láskyplný pohled, který doposud měl tu možnost vidět jen na Juliiné tváři. Neznal nic nádhernějšího. A teď měl možnost zahlédnout záblesky toho samého znovu. Se vší silou ho to bodlo přímo do srdce. Sklopil oči, krátce si olízl rty a s nádechem se pokusil zase tvářit zcela neutrálně. Věděl a čekal, že tohle celé nebude jednoduché. Jen již po tom všem špatně snášel jakoukoliv bolest duševního formátu.


 


„Zdravím,“ špitla tiše brunetka hned, jakmile ho zpozorovala, a přitáhla si k sobě svou kamarádku.


 


„Ano, zdravím.“


 


Heath se pokusil odpovědět s úsměvem, jenže v ten moment mu připadalo, že neexistuje nic těžšího než právě pohyb rtů směrem nahoru.


 


„Ošetřovatelka vás nechala jít samotného až sem?“


 


„Měla práci s nějakou další dívkou.“


 


Ticho, které před pár minutami ještě bylo záchranným lanem pro Heathovi nervy, se nyní stávalo kudlou bodající zad. Neměl sebemenší tušení, co přesně je vhodné v takové situaci říct. Dokázal tam jen stát a tupě zírat na on tmavě červený svetr, ve kterém bylo ukryto mohem více vzpomínek, než jeho nositelka nejspíš mohla kdy tušit. Skutečně začínal pomalu litovat, že se do tohohle celého vůbec kdy pustil. Zdálo se, že jediné, co z toho mohlo vzejít, bylo trapné a bolestivé rozloučení.


 


„Sedněte si, zajdu najít někoho s kým to vyřešíme. Bude to chvilka.“


 


S touto větou tmavovláska co nejrychleji zmizela z dohledu, její malá kamarádka zůstala sedět v šátcích, stále soustředěně koukajíc na muže před ní.


 


„Kolik ti vlastně je?“ neudržel na uzdě svou zvědavost.


 


„Devět. A teta Rose říká, že díky věku mám dobrou šanci na nový domov.“


 


Dívenka k němu natáhla ruku. Nejdřív jí to nechtěl oplatit, ale když se zvedla a popadla ho za rukáv, nějak více se nebránil. Byla zvláštní, jako malý anděl. Uvnitř ní se nacházelo cosi zvláštně božského. Usadila ho na křeslo naproti své hromadě věcí a podala mu jeden konec velkého modrého šátku. Už si ani nepamatoval, kdy si naposledy hrál s nějakým dítětem. Spíše ji hlídal, dokud se kdokoliv nevrátí. I když mu tak trochu připadalo, jako by ona spíše střežila jeho.


 


„Tohle je oceán,“ pronesla se vší vážností a začala kusem látky lehounce vlnit, „a v oceánu plavou ryby.“


 


Podmořské tvory dokázala hravě nahradit kousky barevného molitanu, které rozhodila na zem.


 


„Některé z nich plavou v hejnech, některé samotné. A některé žerou další ryby. Ale víš, co mají všechny společného?“


 


„No, to nevím.“


 


„Jsou to ryby. Je jedno, která z nich co dělá. Všechny mají ploutve a plavou.“


 


„Jak to myslíš? Tedy jistě, tohle společné určitě mají, ale-“


 


„Přeci tak, že jejich životy mají stejnou cenu. Jsou celek. Jsou to ryby. Všechny jdou za společným cílem a tak nemají důvod jedna druhé schválně škodit. A když nějaká některou další sežere, je to jen z hladu. Hodně lidí tohle zatím nepochopilo.“


 


Heath na ni s lehce pootevřenými ústy hleděl, ve výrazu zmatení mísící se s údivem. Něco takového neslýchaval ani od dospělých, natož od malých dětí. V ten moment se ve dveřích objevila již moc dobře známá ošetřovatelka, ke které se blondýnka ihned přivinula.


 


„Je na svůj věk velmi inteligentní,“ pousmál se.


 


Byla první, kdo mu za posledních pár týdnů vyloudil na tváři alespoň náznak šťastných emocí.


 


„Ona je náš malý poklad. Tak, půjdeme?“ opětovala žena a pohladil ji po hlavě, mezitím druhou rukou vyzívajíc k odchodu.