, 25. 4. 2018, Povídky
Zamkla zteřelé dveře. Z vysokých schodů maringotky šplhala pozpátku a po čtyřech. Staré zranění v oblasti kříže se zase ozvalo. Aspoň že už není sníh. Klíč vložila pod desku včelího úlu. Tam si nikdo netroufne strkat ruce. Jen oni s Želvou vědí, že roj dávno odletěl.
Pod schody popadla kočku Mínu a uložila do kočárku. Přikryla zvíře špinavou peřinkou, aby nenastydlo a neskončilo jako…
Želva, nešťastník Želva. Vzdychla. Opřela se o kočárek. Pajdala přes louku směrem k silnici. Raději jít rozbahněnou loučkou než lesem. Cestou si hovořila „pod vousy“, napůl pro sebe a napůl pro kočku. Každá ženská se potřebuje vypovídat, a teď už není na koho občas houknout, aby se tak neloudal.
„Tehdá mi přišlo divný, Míno, že na noc nepřišel do maringotky, mráz byl jako už dávno ne a já se snažila bejt doma do setmění. Je to od zídky tak hodina cesty. Želva coural pěknej kus za mnou, jako že k sobě nepatříme. Asi se styděl za to, že jsem tlustá a vozim kočárek. Chvíli jsem čekala. Asi zachlastali s Kyklopem u zídky. Usnula jsem. Ráno někdo bušil na dveře, že prej našli toho mýho na Dubíku. Co bys řekla, Míno? Umrznul. Bodejť by ne, žížalka hubenej. Nemít tlustej vaťák, snad by ho kolikrát odfouklo. To mi udělal naschvál. Teď abych lezla sama, pajdavá, po lese a lámala větve do kamínek. Sice chlastal, ale o dřevo se vždycky postaral.“
Tlačila kočárek přes parkoviště. Už zdálky viděla Kyklopa a pár chlápků, jeden měl za kloboukem liščí ohon. Aspoň tvrdil, že z lišky, bůhví, z jaký zdechliny to bylo. Přišli do Krumlova, hned jak se oteplilo, kdoví odkud. Jeden znával i Koňáka, co s nima sedával ještě vloni. Už nežije. V únoru mu tady na zídce zapalujeme svíčku. Teď přibude ještě jedna, za Želvu.
Zastavila u svého kontejneru a začala v něm přebírat hůlkou, s háčkem na konci. Najít aspoň zbytky pro kočku!
Polekala se. Slyšela za sebou kroky. Že by se vrátil Jogín, už jednou ho odtud musela hnát!
„Dobrej, chci se zeptat, co se stalo s Edou Macháčkem, dělal jsem s ním v Liře, býval to náš mistr. Vím, že jste spolu bydleli nahoře, snad na chatce, ve Spolí.“
Převrátilová uviděla vyfešákovaného muže v kožené bundě. Neomylně z něj ucítila alkohol.
„Jo vy myslíte Želvu, že prej Eda Macháček, tak mu už roky nikdo neřekl, mladej pane,“ složila hůl a zastrčila ze strany kočárku. Utřela si špinavou pěstí vlhké oči. Prej Eda. Prej že na chatce.
Tak co teď, horečně přemítal Ludva. Už třetí den popíjel, slavil Velikonoce. Chtěl dnes udělat něco dobrého, neboť byl v povznesené náladě. To by se pak rozdal. Svobodný starý mládenec, tak proč ne. Osud mu strčil do cesty družku člověka, s nímž se dobře znal. Eda nešťastně zemřel. Možná i proto, že ve fabrice ho vyrazili. Párkrát mu dali dejchnout. Párkrát přišel pozdě, a když ho z funkce mistra přeřadili k opracování fošen, byl to Edův konec. Mistr po něm je právě on, Ludva.
„Zvu vás do Skleníku na oběd, co vy na to?“
Podívala se na něj, jestli si dělá blázny nebo co. Vypadalo to, že ne!
„Někdo by mi ukrad kočárek, to nejde.“
„Dovolíte, madam?“ Vzal kočárek a přejel k zídce. Dal Kyklopovi nějaký bakšiš a vrátil se k Převrátilce.
„Můžeme jít, on vám to pohlídá. Dnes mají v hospodě na menu řízek se salátem. Pojďme.“
Převrátilová se ještě ohlížela po kočárku, ale nakonec si dala říct. Jakmile v přízemí ucítila vůni jídla, zrychlila.
Číšník je usadil do salonku. Nikdo tam nebyl, a tak si neměl kdo stěžovat na závan pachu z dlouho nemyté osoby.
Ludva svého rozhodnutí zalitoval, jen co uviděl pinglův opovržlivě ohrnutý nos. Co ho to napadlo, měl jí dát nějakou kačku a nechat jít. Nebo nakoupit potraviny. Jenže sámoška je kvůli velikonočním svátkům zavřená, a když by dostala peníze, propila by je. Takhle se aspoň nají.
Poručil jí dva řízky se salátem.
„Jak to bylo s tím autem, co vás přirazilo ke kontejneru? Prý vás rychlá odvezla do nemocnice,“ ptal se, aby řeč nestála.
„Dobrej tejden jsem se ve špitále nemohla ani pohnout. Měla jsem záda snad vejpůl. Pak už jsem se došourala na jídelnu a koukala tam celý dny na televizi, tu v maringotce nemam,“ odpověděla už s plnou pusou. Jen tak pro sebe zavzpomínala na lednici naditou dobrotami od návštěv. Den předtím, než mě měli pustit domů, vybrala jsem si nejlepčí salámy a jogurty. Když přišel Želva, šup s tím do igelitky, aby mi ve stolku nic nenašli. Jenže to už ti, holenku, na nos věšet nebudu.
„Mladej pane, já bych ten druhej řízek vzala do ubrousku domu, pro kočku. Teda jestli to nevadí.“
„Jen jezte, v kuchyni se jistě najde pár zbytků i pro kočku, poprosím číšníka, aby něco přinesl,“ bylo mu samému už zle z vlastní ušlechtilosti a taky z toho zápachu. Chválabohu, že to do ní padá rychle. Tak ještě pivo na zapití a konec hostiny. Když odcházela, poručil si ve výčepu velkého panáka.
Koukal za ní, jak se drží zábradlí a kulhá ze schodů. Zamířila k zídce. V kapse měla zabalené zbytky pro kočku.
Vedle chlapa s liščím ohonem tam byl i středně velký pes. Když ji uviděl, zavrčel. Nedbala toho a vrhla se ke kočárku.
„Kyklope, kde je Mína,“ hmátla rukou pod deku.
„Hele, Převrátilko, já za to fakt nemůžu, tady ten idiot přišel se psem a jen ho Mína zblejskla, vzala roha.“
„Co sem taháš psa, když víš, že tu mívám kočku, seš normální? Mínečko, Míno,“ začala hned volat a pak jí došlo, že kvůli čoklovi se tam Mína nevrátí, i kdyby byla schovaná někde blízko.
Popadla prázdný kočár a jela k samoobsluze. Tam znovu začala volat.
Chlap se řehtal a chválil psa.
„Šikula Blek, aspoň odtáhla i s tou kočkou.Měla si ji hlídat. Nemá co vysedávat po hospodách.“
„Jsi blbej, Lišáku. Nedávno jí umřel chlap a teď kvůli tvým nápadům přišla i o tu kočku. Magore. Čert tě tu byl dlužnej.“
Žena s kočárkem obcházela okrajovou čtvrtí a volala kočku, až do ochraptění. Musela už jít k maringotce, blížila se noc.
Tlačila vozítko do stráně, kde bylo pár chatek, včelínů a maringotka, ve které ji nějaký dobrák před lety nechal bydlet. Ji a Želvu.
Kočárek jednou dovezl ze skládky Želva. To když mu řekla, že čeká dítě.
Miminko nechala v porodnici, ani se nezeptala, jestli je to kluk nebo holka. Souhlasila se sterilizací, aby se to už nemohlo opakovat.
Teď nemá nikoho. Táta se uchlastal, máma umřela a sestra ji nechce ani vidět, pracuje jako úřednice ve Větřní. Kdo by o ni stál, o černou ovci.
Rozepnula si zimní svrchník, už z ní lilo.
U maringotky sundala propocenou bundu a hodila ji ke schodům. Něco se tam pohnulo a vřísklo. Nosila v kapse pro všechny případy baterku. Posvítila si.
Vylekaná Mína utekla do tmy.
Za chvíli se dnes už podruhé vrátila.