17. únor 2009
17:48
Je chladno. Na jednom malém obchůdku je velký digitální teploměr a ten ukazuje pět stupňů pod nulou. Tento chladný večer zdobí čerstvě napadlý
sníh (spíše poprašek), který se překrásně třpytí ve světle pouličních lamp.
Vypadá to, jako kdyby se všude po ulicích válely malé drahokamy. Kdyby to opravdu byly drahokamy, tak by lidé s největší pravděpodobností lítali po venku a sbírali jej, aby si přilepšili.
Jsem u přechodu pro chodce, rozhlížím se doleva, pak doprava. Moc aut v tuhle dobu už nejezdí. Přesto slyším z levé strany auto. Je ale slyšet velmi slabě, z čehož usoudím, že je dost daleko na to, abych s klidem mohl přejít na druhou stranu. Přemýšlím, že půjdu rovně, ale mé nohy jsou jiného názoru. S lehkým přešlápnutím doprava se vydám k podchodu. V podchodu (dlouhém zhruba dvacet metrů) je vidět, že tam často řádí sprejeři. Je tam spousta barevných nápisů, které jsou buď v angličtině, nebo to jsou slova, která nelze zařadit do žádné jazykové skupiny.
Ta slova jsou ve většině případů sprostá nebo mají rasistický podtext. Chvíli si ta ,,díla“ prohlížím, brzy mě však omrzí. Po chvilce vyjdu ze žlutavě osvětleného podchodu a přede mnou se objeví sněhem, zlehka posypaná louka v pozadí obemknutá lesem. Pomalu si uvědomuji, že jsem se ocitl na kraji města. Periferním viděním si všimnu osamocené lavičky. Holou rukou jemně smetu sníh a sednu si. Pod riflemi mám termo prádlo, takže mi zadek zatím ani trochu nemrzne. Je překrásné ticho. V tomhle tichu mě napadá myšlenka, jak by bylo Světu dobře, kdyby na něm nebyli lidé. Neříkám, že jsou všichni špatní, ale těch špatných je bohužel víc. Najednou vedle mě přistane kos. Legračně kroutí hlavou, zřejmě jsem ho něčím zaujal. Ani trochu se nebojí. Patrně je na lidi zvyklý. Z kapsy vytáhnu malou patku chleba. Nemám ponětí, jak se tam vůbec mezi posmrkanými kapesníky ocitla, ale neřeším to. Patku rozdrobím na malé kousky a s opatrností a citem jej předhodím kosovi. Ten neváhá ani vteřinu a hned se pustí do díla. Během pěti minut sní, přesněji řečeno vyzobe všechny drobky a odletí. ,,Nemáš zač příteli!“ zakřičím na něj. Teď si připadám trochu jako idiot.
Po chvilce přemýšlení, co bych mohl dál dělat, si z pravé kapsy vytáhnu mobilní telefon a sluchátka. Sluchátka připojím ke konektoru AV, který je zabudovaný v telefonu. Najdu si v telefonu přehrávač hudby a spustím Savior od Rise Against. Tahle píseň zazněla v jednom animovaném filmu. Píseň je tak rychlá a rytmická, že mám sto chutí vyskočit z namrzlé lavičky a řvát její text. Ale vzduch je tak studený, že bych s největší pravděpodobností druhý den marodil. Nesnáším, když mám chrapot nebo kašel, protože na všechny lidi okolo kašlete (na některé lidi můžete kašlat i bez onemocnění) a ti, na které se vykašlete, začnou kašlat taky jak na vás, tak na všechny okolo. Až z toho kašle pomalu celý Svět. Kašleme i na zvířata. Teď zvířata trochu lituji, že se ona na nás vykašlat nemohou. Ale třeba se to jejich kašlání na nás projevuje tím, že si nás prostě nevšímají (dokud nedostanou hlad – to se pak v lísání mohou přetrhnout, doslova pak ,,opruzují“). Jedná se samozřejmě o domácí mazlíčky.
Píseň stále pokračuje. Právě se dostala ke třetí sloce. Vy asi nevíte o čem ta písnička je. Povím vám to tedy. Je o přátelství, lásce a strachu. Víc se o ní říct nedá (teď jsem vám asi moc nepomohl). Tu prostě musíte slyšet. Mezitím mi telefon ukazuje, že je baterie vybitá a po chvilce se vypne. Sluchátka vyndám z uší, šňůru omotám kolem telefonu a strčím zpět do kapsy. Všude je nádherné ticho. Městský ruch s prohlubujícím se večerem zjevně utichá.
Pomalu začínám pociťovat nudu. Co je vlastně nuda? Podle mě to je chvíle, kdy se k ničemu nemáte a když už jdete něco dělat, tak si to vzápětí rozmyslíte. A tak to jde pořád dokola, to že se snažíte ,,zabít“ nudu. Třeba se pletu. Třeba je všechno jinak. Ve škole si často při matice nebo fyzice říkám: ,,Co když někdo, někdy něco zkoumal (což je samozřejmé, že se kdysi hodně věcí zkoumalo, - lidé byli zvídaví a navíc bez zkoumání a následných poznatků bychom se dnes nemohli nic učit - což by někteří přivítali, ale to bychom dnes byli sto let za opicemi), nemohl na to přijít (protože lidské chápání má jisté hranice), a tak si vše uzpůsobil do lidského chápání, aby to i ti hloupější lidé pochopili a s nadšením to přijali a mi se teď ty něčí domněnky musíme učit? Co když je vše mnohem složitější? “ řekl jsem si pro sebe polohlasem. S prohlubujícím se večerem už mi to tak nemyslí a tak toho dumání nad složitostmi raději nechám.
Začal foukat studený vítr. Studený, ostrý vítr. Mám pocit, jako by mě někdo řezal břitvou do tváře. Zvedám se z lavice a vybírám si směr tak, abych byl k onomu větru zády. Jdu podél říčky. Nejsem sám. Společnost (o kterou já nestojím) mi dělá ten nepříjemný studený vítr. Nakonec svou večerní procházku vzdám a vydám se zpět domů. Doma se převléknu do modrého pyžama, vyčistím si zuby, opláchnu si obličej, utřu froté ručníkem a jdu spát.
Datum: 18. únor
Čas: 4:00
Druhý den se probudím už ve čtyři ráno, zívnu si a zkouším znovu usnout. Spát se mi očividně nechce a tak si rozsvítím lampičku, odhrnu peřinu, vstanu a motavými krůčky (kdyby mě teď viděl nějaký policista, dal by mě stoprocentně dýchnout do alkohol-testeru) se dostanu k poličce s knihami. Chvíli přemýšlím, kterou mám rozečtenou. Po chvilce si vzpomenu a sáhnu po knize od Haruki Murakamiho, která nese název: Kafka na pobřeží. Jsem zhruba v polovině, ale už teď musím říct, že mě pomalu dostává do svých spárů. Hlavní postavou je patnáctiletý ,,Kafka“ Tamura, který se chce stát nejdrsnějším klukem na světě. Proto (i když to není jediný důvod) uteče z domova a vydá se do Takamatsu. Docela se v Kafkovi vidím. On je schizofrenik. To je tzv. rozdvojení mysli. Mluvíte, radíte a svěřujete se jen sami sobě. Vytvoříte si své alter ego. Tímhle můžete trpět od narození, ale může se to objevit i v pozdějším věku. Zejména, když se vám stane něco, co vás nějakým způsobem poznamená. Abyste mi rozuměli: někdo vám ublíží, tak se někomu blízkému svěříte, ale ten dotyčný vám buď nevěří, nebo dá nějakým způsobem najevo, že ho vaše problémy nezajímají. Začnete přemýšlet nad tím, proč vám nikdo nechce pomoct a co dělat dál. V tu chvíli (když už to začne být s vámi zlé) se začnete svěřovat sami sobě. Taktéž je to se ,,sběrem“ rad. Nepotrvá to dlouho začnete se stranit ostatních lidí a přátelit jen sami se sebou. Přesněji, se svým alter egem. Třešničkou na pomyslném dortu je, když své alter ego pojmenujete. Tak to alespoň chápu. Já teda stoprocentní schizofrenik nejsem, ale taky se občas poradím se svým druhým já. Ovšem já svému alter egu zdaleka tolik nepodlehl jako Tamura.
Po přečtení asi šedesáti stran kouknu na budík, který ukazuje 6:18. Do knihy, na místo kam jsem dočetl, vložím záložku, kterou jsem si sám zhotovil – no, není to nic moc, je to jen kus papírku.
Rodiče už jsou asi v práci. Doma je neuvěřitelný klid. Mám pocit, že v noci se k nám někdo vloupal a mé rodiče ukradl.
Knihu nechám na posteli, s ustláním si nelámu hlavu. Nejsem nepořádný, to ne, jen nechávám úklid na dobu, kdy už to není k vydržení a v pokojíčku se nelze hnout. Pomalými a dosti těžkopádnými kroky se blížím ke koupelně. V koupelně rozsvítím světlo. Chvíli mi trvá, než se rozkoukám, než se mi z ostrého světla srovná zrak, než si mé oči zvyknou. Dojdu si na záchod (máme ho v koupelně), umyji si ruce a opláchnu obličej. Pak jdu do kuchyně, udělám si kafe a namažu si chleba se sýrem. Jak tak ujídám chléb a upíjím kávu, přemýšlím, co mě dnes ve škole čeká. Bude to zase nuda. Opět se nepřímo dozvím, že jsem idiot, že to nikam nedotáhnu, budu poslouchat výklad o látce, v předmětech, které mi stejnak k ničemu nebudou. O češtině budeme dělat větný rozbor. K čemu mi to je? Jasný, měli bychom vědět něco více o našem jazyce, jak se v něm co tvoří atd. Ale uznejte, že když někomu pošlu dopis nebo zprávu, tak mu v ní neurčím větu hlavní a vedlejší. Myslím, že by mi už nikdo neodepsal a že by to bylo na nic. Vždyť to stejnak nikdo nezkoumá, každému je u onoho místa. Kdybych si na tohle mohl vsadit, vyhrál bych balík. Nejspíše bych vyhrál tolik peněz, že bych je mohl bez problémů přehazovat vidlemi.
Když dojím, dám nádobí do dřezu a jdu se obléct. Vezmu si černé trenýrky, černé ponožky. Natáhnu si modré rifle, obléknu si červené triko a svetr. Před dveře našeho bytu si na rohožku postavím černé zimní boty. Ze šatní skříně vyndám černou vestu. Po té co si ji obléknu, si na záda hodím batoh s učivem. Nasoukám se do bot, zavřu dveře a zamknu na dva západy. Z pátého patra sjedu modro-zeleným výtahem. Je v něm na stěně velké zrcadlo, která mě nabádá k menšímu zapuzování. V přízemí, u vchodových dveří se zastavím a popřemýšlím o tom, jestli mám všechno, co bych měl mít. Zdá se, že je vše OK.
Na čtvrtý pokus se mi povede vrazit klíč do zámku a otevřít si dveře.
Vyjdu ze vchodu a dávám se na cestu.
Ve školní šatně se pak jako obvykle přivítám se spolužáky, kteří jsou také ,,nadšení“, že je škola. A já jsem kapkou ironie nadšen, že vidím je. Dalších několik hodin se budu muset přetvařovat, jak je mám rád, jak jsou úžasní a smát se jejich stupidním žertům. Asi se vám zdá, že jsem suchar. Nejsem. Ba naopak.
První hodinu jsme měli chemii. Výklad by zmatený, jako Somálec v internetové kavárně (nevím k čemu jinému to přirovnat). Udělal jsem si zápisky do sešitu, pak jsem vytáhl bílý papír formátu A4 a chtěl se pustit do kreslení. Napadlo mě, že bych mohl nakreslit Kafku Tamuru. Otevřel jsem modrý penál se stříbrnými pruhy a vylovil jsem obyčejnou tužku. Jako u podobných obrázků jsem začal hlavou (vlasy, oči, ústa a nos), následovala ramena, trup a nohy. Když jsem dodělal hrubý náčrt, následovalo vykreslování se s detaily. Učitelka si mě všimla a snažila se mi mermomocí vzít mou kresbu. To se jí však nepovedlo. Rychle své snažení vzdala. Asi nechtěla se mnou ztrácet čas a tak se dál věnovala výkladu.
Hodina utekla jako voda a byla tu přestávka na občerstvení a příprava na další hodinu. Konkrétně na fyziku. To jsem neměl odvahu nedávat pozor. Ač jsem ateista, začínal jsem se pomalu modlit, aby ta škola co nejrychleji utekla. Patrně byly mé prosby vyslyšeny. Vše rychle uteklo, jako když kořist utíká před predátorem a byl tu čas oběda. Čas s pseudo-kamarády ohodnotit dnešní den a pomastit se na učitelích. Seděli jsme u malého stolku ve školní jídelně (kde jinde by jsme taky měli obědvat že jo?). Při pohledu na jídlo jsem si neodpustil malý žert. ,,Tohle jídlo je herec .“ řekl jsem. ,, Jak to myslíš ? “ zeptal se mě Honza. ,,Já jen, že tohle jídlo hrálo hlavní roli minulém a předminulém obědě.“ dokončil jsem žert. Strhla se malá vlna smíchu. Pak jsme se do jídla pustili. Měli cosi dušeného.
Po ,,výtečném“ obědě jsem se vydal směrem domů. Šel jsem po louce, která byla pocukrována bílým prašanem. Dnes je deset stupňů pod nulou, čili pěkná zima. Říkal jsem si, že až přijdu domů, sednu nad učení a bude učit až do skonání světa, tedy spíše mých sil. Moc dobře jsem však věděl, že k tomu nedojde. Jednak proto, že se znám a vím, že dokopat se k něčemu, k čemu mám zlý nedobrý vztah, až odpor, bude velice těžké. Spíše nemožné.
Procházím kolem trafiky. V tom se zastavím, vytáhnu z kapsy peněženku, vejdu dovnitř a že chci nějaké ty noviny s křížovkou (miluji křížovky). Mezitím, co trafikantka hledá ony noviny, tak si ji důkladně prohlížím. Má nádherné, dlouhé hnědé vlasy vzadu sepjaté sponou. Líbí se mi její růžové, plné rty a její malý, nádherně tvarovaný nos. Vypadá to, že ty noviny snad nenajde. Myslím, že dřív bych sám nějakou tu křížovku vymyslel, než ona najde požadované noviny. Ale to je mi v tuhle chvíli úplně jedno, protože mé oči jsou zaneprázdněny jejím velkým dekoltem.
,,Omlouvám se, ale já je prostě nemohu najít, jsem tu teprve první den a ještě se zde neumím moc dobře orientovat.“, ,,Krom toho mám zde pěkný nepořádek.“, říkala milým omlouvavým tonem.
,,To nevadí, já nespěchám“ řekl jsem s úsměvem na tváři.
,,Vím, že to zní blbě a troufale, ale nemohl bys mně pomoct s hledáním těch tvých novin?“ řekla rozesmátě asi po pěti minutách.
,,Jasný, že Vám pomohu, přece nenechám takovou pěknou trafikantku ve štychu.“ odvětil jsem nesměle.
,,Děkuji, gentlemane.“ řekla a pohladila mě po tváři.
Začal jsem se šíleně červenat. Měl jsem nutkání se mile usmát, ale kdyby mezi mými zuby viděla zachycené zbytky jídla, asi by to s ní seklo.
,,Och omlouvám se za to pohlazení. Nevím, co mě to napadlo, takhle tě pohladit po tváři. N-nebude se tvoje dívka zlobit, že ne? “ zeptala se mě s úsměvem a malou nervozitou na tváři.
,,Nebude, poněvadž žádnou nemám.“ řekl jsem posmutněle.
„Leda bych si teď vytvořil nějakou imaginární, a ovládal břichomluvectví.“
,,Holt nejsem žádný svalnatý, opálený frajer no…“ dodal jsem trochu rozčarovaným hlasem.
,,Co to prosím tebe povídáš? Vždyť ty jsi docela pěknej kluk. A že nejsi dokonalej? Ukaž mi někoho kdo je.“ řekla vážnějším tónem.
,,Tak třeba ty vypadáš dokonale.“vypálil jsem na ni argument.
Najednou bylo ticho. Zarazila se. Vypadalo to, jako kdyby se jí vybavila nějaká špatná vzpomínka či myšlenka, která by mohla v pohodě zlikvidovat můj argument na předešlé téma týkající se dokonalosti. Nevěděl jsem co dělat, tak jsem se jí představil.
,,Jmenuji se Daiki, Daiki Motanaku.“ řekl jsem rozpačitě a natáhl jsem k ní pravou ruku.
Podívala se na mě nechápavým pohledem. Za chvíli natáhla ruku a řekla: ,,Já jsem Petra.“
,,Omlouvám se, že jsem se tak zasekla a na chvíli se odmlčela. Jen jsem si něco uvědomila, něco…ále, nebudu tě tím zatěžovat a navíc ti do toho nic NENÍ, že?“ dostala ze sebe po delší odmlce.
,,Máš pravdu nic mi do toho není. Hele tady jsou ty noviny a rovnou celý balení…“ řekl jsem s malým nadšením.
,,No vidíš, jaký jsi šikovný chlapec“ řekla mi.
,,Já mám talent na hledání novin. Vždycky po škole zajdu do nějaký trafiky, poručím si nějaký noviny a pak je pomáhám hledat, víš?“ zavtipkoval jsem.
Hm, jo ták. A to pokaždé takhle vtipkuješ?“řekla rozchechtaným hlasem.
,,To ne.“ odpověděl jsem s úšklebkem a podával jsem jí peníze za noviny.
,,To nech bejt. Vždyť sis je musel najít.“ Řekla a odstrkovala mou ruku s penězi.
Měla hrozně malé ručky s ohromně jemnou pokožkou.
Nikdy se má ruka něčeho tak jemného nedotkla.
,,Tak díky a propo, mohl bych vás pozvat na kafe? Řekni mi kdy by jste měla čas.“ nabídl jsem jí.
,,No, hele…, tak zítra v půl sedmé u Skály ?“
,,OK, tak domluveno. Ahoj.“ odsouhlasil jsem.
,,Budu se těšit a díky“ zakřičela za mnou. Měl jsem zvláštní pocit. „Asi jsem se jí líbil“ řekl jsem si sebevědomě. Tušil jsem, že na ono smluvené místo nepřijde. Štěstí je pomíjivé. Je jako sirka. Člověk s ní škrtne, objeví se plamínek, ale za chvíli zhasne. Takové je podle mě štěstí.
Když jsem byl asi deset nebo patnáct metrů od trafiky, všiml jsem si postaršího muže, jak k ní běží.
,,Asi jde pro noviny s křížovkou“ pousmál jsem se nad touto myšlenkou a pokračoval v chůzi. Jedno mi však přišlo divné. Ač byl evidentně starší, měl v obličeji rysy, které bych mohl s jistotou přirovnat k těm mým. Měl jsem dojem jako bych viděl sám sebe.
Za chvíli se ozval výstřel. Do očí mi vlétly slzy a do mých žil se vlil strach. Opatrně jsem se podíval na svou hruď, jestli kulka prošla skrz. Nic jsem nemohl najít. Z mého těla netekla žádná krev. Rozhlédnu se kolem, ale nikde ani živáčka. Není se čemu divit, protože trafika byla dost stranou. Najednou se mi v hlavě promítl obraz postaršího muže běžícího do trafiky. Odhazuji batoh i noviny a utíkám směrem k trafice. Když k ní doběhnu, vlétnu dovnitř. Ale nikdo tam není. Náhle však se zpoza pultu vynoří onen muž. Ruce má od krve. Napadá mě, že ublížil Petře. Všude kolem něj se válejí papírové bankovky a vidím, že pokladna je otevřená. Mám pocit jako by se ve mně najednou začalo probouzet něco zlého. U vchodu je malé zrcadlo. Podívám se na sebe v zrcadle a spatřím ve svých očích extrémně zmenšené zornice. Nikdy jsem takhle zmenšené zornice neviděl. Najednou se někde v mém jitru ozve hlas, který mi říká:,,Uvolni se a nech mě jít. Vždycky jsi chtěl někomu pomáhat a někoho ochraňovat ne? Já ti s tím pomůžu“ zazněl velmi suše a temně.
Sotva ten hlas dozněl, tak mé tělo skočilo po tom chlápkovi. Ten se lekl, ale než se vzpamatoval, než stihl něco udělat, tak ho mé ruce velmi pevně držely a má ústa se začala otevírat. Za chvíli mi ten muž začal šíleně ječet do levého ucha a do mých úst začala téct krev z jeho mírně vrásčitého krku.
Pak jsem padl k zemi.
Datum: neznámé
Čas: neznámý
Pobouzím se. Hlava mi neuvěřitelně třeští. V ústech mám divnou pachuť. V místnosti (alespoň to jako místnost vypadá) je šero. Jediné co spolehlivě vidím, je neuvěřitelně bílé povlečení.
Když se dostatečně vzpamatuji, začnu kolem sebe sahat, jestli nenajdu nějakou lampičku. Má ruka se reflexivně zastaví v místě, kde jsem ,,něco“ nahmátl. ,,Je to nějaký vypínač“ říkám si. Trefa! Je to vypínač. S velkým úsilím ho zmáčknu a v místnosti se rozsvítí bílé světlo. Kupodivu není oslnivé. Teď vše vidím mnohem jasněji. Místnost je velká asi pět x pět metrů. Zdi mají tmavě zelený odstín a je na nich odporná plíseň. V místnosti jsem sám. Ležím na typu postele, které najdete skoro ve všech starších nemocnicích. Po mé pravé ruce se nachází dveře. Opatrně vstanu a vydám se k nim. S tou největší opatrností je otevřu a vykouknu, abych viděl co je za nimi. Vidím osvětlenou chodbu s tmavě zelenými zdmi. Vydám se do leva, musím zjistit, kde to vlastně jsem. Chodba se zdá neuvěřitelně dlouhá. Plastové kryty na zářivkách umístěných na stropě jsou nečištěné, neudržované. Není slyšet vůbec nic. ,,Hotové hrobové ticho, že?“ zavtipkuju si, abych se uklidnil. Vůbec to však nepomáhá. Začínám mít husí kůži a hrudník se mi svírá čím dál víc. Pořád se ohlížím, jestli za mnou někdo nejde. Mé dýchání se zrychluje a můj puls hraje kvapík.
,,Sakra práce, ta chodba nekončí nebo co?“ zauvažuji si jen tak pro sebe a těžce polknu slinu.
Po pár metrech uvidím po levé straně dveře. Je tam nějaký nápis, ale bohužel je rozmazaný. Svou roztřesenou ruku položím na kliku, stlačím a …objevuji se v prapodivné místnosti. Je čistě uklizená. Nikde ani smítko. Na zdech jsou nádherně nakreslené obrázky, na kterých jsou krajiny zobrazeny ve všech ročních
obdobích. Jsem unešený těmi překrásnými kresbami. Avšak záhy mě něco zcela udiví. Uprostřed místnosti sedí sedm lidí. Sedí na podlaze. Oddechnu si, že tu nejsem sám. ,,Ehm, omlouvám se že otravuji, ale nevím, kde jsem můžete mi pomoct ?“ zeptám se, se vší slušností. Něco se mi tu nechce líbit. Najednou si toho všimnu. Všichni, až na jednoho mají místo očí jen ,,prázdnotu“ a podivně dýchají. Jejich dech je velmi protáhlý a nepravidelný. Je mezi nimi muž, který vypadá úplně normálně. Otočí se na mě a vstane a promluví k mé osobě.
,,Ahoj, ty jsi Daiki, že?“ zeptá se mě příjemným hlasem.
,,A-a-ano jsem. Odkud znáte mé jméno?“ odpovím mu.
,,Prostě ho znám. A nemusíš se bát…neublížím ti, OK?“ odvětil.
,,Pojď se mnou, vše ti vysvětlím a ukážu.“ dodal.
Ta jeho slova mi moc klidu nepřinesla. Nevypadá vůbec nijak. Je to muž, ale nedokážu ho popsat. Skoro jako by svou tvář měnil tak, jako chameleón mění svou barvu.
,,Tak jo, a jak se jmenujete ? snažím se nějak navázat kontakt.
„Nějak nemám důvod ti to říct.“ odsekl mi.
Pak delší dobu nic neřekl.
Mlčí. Stále mlčí. On prostě mlčí. Nemá důvod mi to říct. Tohle mi řekne a mlčí. Najednou promluví. S jeho promluvením zjišťuji, že má stejný hlas jako já.
„Víš, že existujeme jen napůl?“ zaskočil mě pradivnou otázkou.
„ To moc dobře nechápu? Jak jako napůl ?“ optám se ho, stále nechápajíc oč jde.
„Existujeme jen pro někoho, pro určité osoby. Nenarodíme se s tím. Tohle si postupně vytváříme. Potkáme někoho a staneme se pro něj buď důležití anebo taky ne. Pokud nikoho takového neznáme, tak by se dalo říct, že nežijeme vůbec. Sám pro sebe žít, to není žití. Podle mě člověk musí pro někoho žít, tj. jeho úloha. A ten někdo zas žije pro nás nebo pro někoho jiného a ten někdo jiný žije pro nás. Já vím, je to složité. Ale jisté je že někdo žije pro nás a my pro někoho. Ale tu otázku jsem myslel i jinak.“
„A jak?“
Mezitím jdeme stejnou chodbou, kterou jsem přišel. A opět není vidět živáčka. On se najednou nadechne a pokračuje:
„Takže…ehm, ty jsi normální, obyčejný kluk. A měl jsi někdy pocit, že máš někoho za něco zlého nějakým způsobem potrestat?“
„No asi ano, proč?“ zeptám se s nechápavým pohledem.
„No, když jsi v pohodě a je ti krásně, tak nežiješ. Ale když máš „depku“ nebo strach, tak se probereš, poněvadž v tu chvíli buď není v okolí nikdo, kdo by ti pomohl anebo jsi přesvědčen, že sám si pomůžeš nejlépe. Chápeš, co tím chce básník říci?“ zeptá se mě.
„No asi jo“ odpovím mu.
„Takovýchhle lidí je víc než si dovedeš představit“
,,My všichni, jak nás tu vidíš, jsme tzv. skrytá JÁ.“
,,Tohle je naše realita, smutná a temná jako my. Vždy když někdo zmizí, znamená to, že se jeho skutečné já právě probudilo nebo dostalo do pohody takové že NÁS nepotřebuje.“
,,Už to chápeš?“ zeptal se mě s křečovitým úšklebkem.
,,Jo, už to chápu, díky za vysvětlení.“ odpovím mu.
,,Heleď, nechci teda nějak vyzvídat, nic mi do tebe není, ale byl bych rád, kdybys mi o sobě něco pověděl. Teda pokud by ti to nevadilo.“
,,Ne, v pohodě. Sice o sobě nerad mluvím s cizími lidmi, ale vy to snad nikde nevyzvoníte ne?“ zeptal jsem se ho s úsměvem na tváři.
,,Hahaha…nemusíš se bát, nikomu nic neřeknu, zůstane to mezi námi a já ti pak o sobě taky něco řeknu, možná. I když si teď asi říkáš, že ti můžu cokoliv o sobě nakecat, to samé bych si mohl myslet já o tobě, ale já ti budu věřit.
OK?“ uklidnil mě.
,,Dobrá, já vám budu také věřit. Ale čím mám začít? Dětstvím?“ optal jsem se ho.
,,Klidně začni dětstvím. Ostatně, bude to tak nejlepší, alespoň nebudeš ve svém vyprávění, ve své životní rekapitulaci skákat sem a tam.“ řekl a položil mi ruku na rameno.
„Takže…ehm…začnu sedmým rokem – starší věci si bohužel nepamatuju, jen vím, že jsem byl šťastné a spokojené dítě.“ Nevím proč, jak a ani nevím, zda v tom měl prsty on, ale začal jsem mluvit jako stroj. Jako když si pustíte z magnetofonu nějakou nahrávku.
„Začnu smutnou událostí. Když mi bylo sedm let, byl jsem, jak už to tak bývalo o víkendech u babičky. Babička měla psa a kocoura. Pes se jmenoval Bodie a kocour Tomin. Dobře, tak ta jména nejsou nic moc, ale to není podstatné“ informoval jsem ho.
„To teda není“ odpověděl mi s vysokým tónem hlasu.
Po té jsem naplno spustil své vyprávění…
Pes byl úžasný, vždycky jsme si spolu hráli, ničili přehozy atd. Jednou v pátek večer, jsem šel z obýváku do kuchyně a přemýšlel, co budu dělat. Film na který jsem se díval s matkou už skončil a já se začal nudit. Tak jsem si sedl na zem a zády se opřel v kuchyni o skřínku na hrnce. Naše, potažmo spíše babiččina velká kuchyně. Byla velká skoro jako nás byt. Babička s dědou byli toho večera někde pryč a já byl v baráku sám. Sotva jsem se o tu skříňku - která byla bílá s šedými proužky, opřel, přišel ke mě Bodie. Zvedl jsem pravou ruku a pohladil ho po hlavě a hřbetu. Začal mě olizovat obličej a šťouchal do mě čumákem. Pak si ke mně lehl, já ho hladil dál. Když se babička s dědou vrátili, tak mi odestlali a já šel spát. Ráno kolem páté pouštěl děda Bodieho ven aby se vyvenčil a po chvíli ho volal domů. Z toho, co si pro sebe děda říkal jsem vyrozuměl, že se mu nechce jít zpět do baráku. Asi o dvě hodiny později někdo zvonil. Vyšel jsem z pokoje, odemkl, otevřel vchodové dveře a vykoukl, kdo to zvoní. Před brankou u zvonku stála starší, dosti obézní paní, která mi řekla: „Dobré ráno, promiňte, že otravuji, ale na schodech Vám leží pes.
Po chvíli koukání na tu ženu jsem se otočil. Bodie byl mrtvý. Věděl jsem, že je nemocný a že tu nebude věčně, ale v tu chvíli jsem se prostě neubránil slzám. Zlehka jsem s ním cloumal s nadějí, že se třeba probere. Věděl jsem, že se neprobere, jen jsem se prostě nemohl smířit s tím, že je mrtvý. Utíkal jsem za babičkou a dědou, povědět jim co se stalo. Vzhledem k jejich stáří jim chvíli trvalo, než se probrali a vzpamatovali. Když jsme ho pochovali, věnovali jsme vzpomínce na něj celý víkend.
Pokračoval bych dál, ale něco se děje.
Někam mizím…ale nevím kam…co se to…kam jdu? V mé hlavě se spustí přehrávač…vše jde ale nějak zvláštně…je čas promítání…
2. července 2008
9:58
Prázdniny pomalu začaly a já stále nevěděl, co podniknu. Říkal jsem si, že je to docela na nic, že přeci nebudu celé prázdniny ležet jak plastová figurka akčního hrdiny, která už dávno omrzela nějaké malé dítě.
Vstal jsem tedy, šel se umýt a převléct (abych vůbec vypadal jako člověk). Po té jsem se vypravil do kuchyně a snažil se udělat si snídani. Vytáhl jsem ze skříňky modrý plechový hrnek, do kterého jsem nalil krabicové polotučné mléko a zapnul jsem sporák. Zatím co se mléko ohřívalo, jsem si z chlebníku vyndal dva rohlíky a namazal si je máslem a sýrem. Rohlíky připravené ke konzumaci jsem dal na bílý talíř a odnesl je do pokoje.
Zanedlouho bylo mléko ohřáté a tak jsem si ho nalil do průhledného hrníčku, přisypal do něj trochu kakaa a zamíchal.
Po lahodné snídani jsem se oblékl a šel se podívat do nákupního centra. Žádné peníze jsem sebou neměl, ale to mi nevadilo. Šlo mi hlavně o to, abych takříkajíc zabil čas. Šel jsem klidnou uličkou směrem k centru města.Silnice byla obklopena malými rodinnými domky se zahrádkami a skoro v každém druhém domku měli psa, kteří si mě celou cestu pozorovali a štěkotem předávali informace o tom, co jsem zač. U jednoho domku jsem se musel hlasitě zasmát. Na plotě byla cedule s nápisem: tady hlídám já! A když jsem viděl toho psa, který svou velikostí konkuroval ceduli na plotě, tak jsem se prostě neudržel a jak debil se rozchechtal na celé kolo. Ještě že tam v tu chvíli nikdo nebyl. Asi by zavolal sanitku, z níž by vyběhli zřízenci se svěrací kazajkou. A to bych opravdu nechtěl. Možná že kdyby viděli to co já, tak by dopadli stejně jako já. A to by byl konec. Kdyby to šlo takhle pořád dál, nezbyl by nikdo, kdo by nás dal do kazajky. Nejspíš bychom umřeli smíchy.
Na chvilku jsem se zastavil a představil si tu situaci, pak jsem pokračoval ve své pouti. Po cestě mě míjely hospůdky, které tak brzo ráno byly ještě zavřené díky dvou faktům. Za prvé, v tak brzkou dobu se většina pijanů dostává z opice a některé manželky přivazují ke stolům, aby nešli tak nesmyslně utrácet všechny těžce vydělané peníze nebo netěžce získané důchody svým zaslouženým nicneděláním. Za druhé pak většina občasných pijanů chodí do práce, takže do hospod chodí až k večeru, aby se uvolnili a shodili ze sebe ty problémy, které si přinesli z práce domů (a doma je tím nechtějí otravovat, tak zalezou do hospody). Někteří s pomocí alkoholu své pracovní problémy vymění za alkoholové problémy. Doma jsou agresivní, bijí ženy a děti. Už kolikrát jsem slyšel, že jsou toho schopny i ženy. Ale představa, že žena mlátí muže, se mi zdála dosti nereálná, skoro z jiného světa. Ale možné je asi opravdu všechno.
Ulice byli prázdné, skoro, jako by bylo před náletem nepřátelských bombardérů, před nimiž se všichni schovali do krytů. Ale věděl jsem, že žádný nálet nebude, že je většina lidí v práci, někteří na dovolené a zbytek se toulá v autech a rozváží nějaké to zboží do obchodů. Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby se místo válek, kde kulky létají okolo nevinných lidí, konala sportovní klání ? Určitě by to bylo zajímavé, a co je hlavní, nebylo by tolik utrpení a prolité krve.
Po chvilce, kdy jsem se zamyslel nad různými věcmi, jsem zjistil, že jsem šel kousek dál, než jsem chtěl. Musel jsem se tedy vrátit o ulici zpět.
Když jsem vysílený konečně dorazil k obchodnímu centru, v duchu jsem se zaradoval a vešel dovnitř. Nákupní centrum je vcelku pěkné místo, vyzařuje z něj novota (nejspíš to bude tím, že tu stojí teprve rok a navíc pokud by bylo „zasraté“, asi by jim tam nikdo nevlezl), na každém kroku jsou cítit peníze, a číhající prodavači, jenž vás svými pohledy lákají do svého obchůdku a ponoukají k tomu si něco koupit. Tohle je asi všude stejné. Tedy kromě třeba některých Afrických zaostalých států (tam vás neponoukají prodavači, ale lvi, abyste si jim lehli rovnou do tlamy).
Přímo přede mnou je vystavené auto Volkswagen Tuareg, jehož cena je špatně viditelná (což je možná lepší). Po mé pravici, je malý obchůdek s modely letadel, aut, tanků,…atd. A všechny tyto modely jsou na dálkové ovládání. Za vystaveným autem se nachází eskalátory vedoucí do vyššího patra, kde jsou většinou obchody s oblečením a jeden zverimex. Po mé levici je obchod s optikou a hned za ní je bistro, tuším, že je čínské. Kolem mě se pohybují převážně mladší lidé. Šampónci, metrouši a hopeři. Typická obchoďáková verbeš. Sem tam se objeví i romové. Ty nějak extra nemusím. A nebojím se to říct. Koneckonců je zde stále svoboda slova, tak co.
Když kolem mě náhle jeden projde, nenápadně si sáhnu na peněženku, abych se ujistil, že mi ji nesebere. Tohle nedělám jen u romů, ale u všech podivně vyhlížejících existencí. A je mi jedno jestli ta existence je bílá, černá nebo zelená. Prostě když vidím, že z nich vychází cosi zlého, zbystřím a stávám se opatrnějším.
Po zhruba dvaceti minutách chození od obchůdku k obchůdku se zastavím u stánku s koláči, preclíky a zákusky, jelikož mě pěkně vyhládlo. Přemýšlím nad koláčem, mají tvarohový i makový. Nenápadně se podívám na prodavačku. Je jí tak kolem padesáti let, na sobě má bílé šaty, které překrývá červená zástěra se žlutě vyšitým logem firmy. Jak ji tak pozoruji, zjišťuji, že je čím dál víc nervózní, jakoby mě svým pohledem říkala, ať si jdu okamžitě něco koupit.
Dostanu ,,strach“ z jejího pohledu (strach nemám, spíš mě zasáhl šílený hlad) a místo koláčů, na které jsem dlouhé věky koukal si vezmu dvě koblihy. Prodavačka mi celá šťastná, že jsem si konečně něco vybral, podává ony koblihy a přeje mi dobrou chuť. Na naše poměry byly docela levné. Šest korun za kus. Pomalými kroky jdu k lavičce, která je vyrobena z velmi pevného dřeva (usuzuji tak podle toho, že naproti mně sedí nejméně stokilový chlápek, takže ta lavička musí být pevná a musí mít velkou nosnost). Pomalu si sedám a z igelitového sáčku vytahuji jednu koblihu. Marmeládové mám moc rád, avšak po prvním kousnutí zjišťuji, že je jakási suchá.
Po dalším větším kousnutí zjišťuji, že v ní není vůbec nic. Docela mě to namíchne, ale vzápětí vytahuji druhou. Když vytahuji druhou koblihu a kousnu do ní, zjišťuji, že je plněná nugátem. V tu chvíli jsem měl chuť jít za tou prodavačkou a říct jí aby mi vrátila peníze, že ani jedna kobliha nebyla plněna tím, co měli uvedeno na cedulce. Ale pak jsem si uvědomil, že pokud bych tak učinil, mohla by chtít důkaz (a jak určitě víte, či tušíte, mohlo by to být dosti nechutné…navíc je to samozřejmě nesmysl) a posléze by na mě zavolala ochranku (v tu chvíli bych se stal pro ostatní nakupující kašparem – určitě by to viděl každý, neboť jsou lidé dost zvědaví a nesmí jim nic uniknout) a musel bych chodit kanálama, jak bych se za sebe styděl.
Když dojím, zvednu se, protáhnu ruce a nohy a vydám se směrem domů.
Jdu stejnou cestou, kterou jsem přišel vyjma jedné uličky, chtěl jsem se podívat, jestli tam funguje maličký obchůdek (je opravdu maličký, asi jako garsonka). Mývali tam různé zboží, pečivo, ovoce a zeleninu, nápoje, uzeniny a nějaké sladkosti. Pamatuji si, že mi tam mamka kupovala zmrzlinu, že uvnitř bylo vymalováno tmavě žlutou barvou a že podlahu zdobily stříbrné dlaždice. Pamatuji si, že tam pracoval takový malý, postarší muž, který měl velký, prošedivělí knír. Vždycky mi dal něco dobrého, já poděkoval, vychutnával si tu dobrotu. Víc už si bohužel nepamatuji.
Když jsem konečně dorazil k tomu obchůdku, zasáhl mě nečekaně pocit smutku, hotové beznaděje. Obchůdek měl omlácenou omítku, na oknech byla pevně přibitá prkna, u dveří, jež byly taky schované pod vrstvou prken, se povalovaly dvě láhve od piva.
Leželi tam jak největší zoufalci. Smutnou ozdobou obchůdku byl břečťan, který vítězně obrůstal zdivo. Jak jsem tam tak stál, přestal jsem vnímat zpěv ptáků a okolní život. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Kdybych se nedržel zpátky, nejspíše bych nejen plakal, ale asi i bušil pěstí do zdi. Teď samozřejmě trochu přeháním. Někdo by určitě zavolal policii, kdybych tam mlátil do zdi. Naštvaně se uličkou vracím a v místě kde jsem odbočil, se nasměruji na původní trasu a pokračuji domů.
Po příchodu domů, jsem si zul své černé tenisky, šel do obývacího pokoje a lidově řečeno jsem sebou plácnul na gauč.
Jak jsem tam tak ležel, napadla mě myšlenka (zjevně dlouho čekající na tuto příležitost) proč stále nemám holku. Přímo ukázkově jsem se touto otázkou zaskočil. Proč vlastně s žádnou nechodím? Jsem až tak ošklivý? Nebo, je tak málo holek? Nebo, je to tím, že moc nikam nechodím?
Odpověď byla jednoduchá. Přemýšlením jsem přišel na to, že se o žádnou nepokouším, že jsem zkrátka jako leklá ryba. Nevím, toto přirovnání je dosti zvláštní, ale v danou chvíli mě holt jiné nenapadlo. Vždyť je tolik možností jak se seznámit (říkám TOLIK možností, ale v danou chvíli mě napadl jen internet).
Nelenil jsem a běžel ke svému počítači. Spustil jsem ho, zapnul monitor a čekal, až naběhne.
Nemocnice
Datum: neznámé
Čas: neznámý
„Vítej zpět hochu. Na chvíli jsem si myslel, že už si tě nikdy více neposlechnu.“ ozval se známý hlas.
Ano jsem přesně tam, kde si myslím, že jsem. V temné, ponuré budově. Jsem na té chodbě. Připadám si jako v nějakém hororu. Vedle mě k tomu všemu stojí ten divný chlápek, ten vševěd. Zvláštní to věc, nemám chuť utíkat pryč. Mé tělo a podvědomí si je nanejvýš jisté. Po chvilce vyvalování se na zemi, se odhodlám zvednout.
Ten muž mě chytá za levý loket a pomáhá mi.
Nic mě nebolí. „Musel jsem sebou pěkně fláknout, a přesto mě nic nebolí?“, říkám si polohlasem. „Nás nic nebolí, víš? Bolí to JE, ale nás ne. Kdybych tě postřelil řekněme do nohy, tak neucítíš nic. To jsem ti ještě neřekl?“ odpověděl na mou nepřímou otázku.
„To jste mi fakticky neřekl“ odvětil jsem.
Blíží se k nám jiný člověk. Je od nás pár metrů. Vzhledem k osvětlení této chodby z něj není vidět nic. Jen černá silueta. Vlastně ani nevím, je-li to muž. Může to být klidně žena. Ale postava je značně široká a vysoká. Statná dalo by se říct. Ta záhadná postava je už skoro u nás. Koukám se jí nebo jemu do obličeje, ale nevidím nic. Obličej je prázdný. Ta postava obličej nemá a tak se raději uhýbám stranou. Jeden nikdy neví.
„Jak je to s tou bolestí?“ zeptám se po té, co si doprohlížím tajemnou osobu.
„Inu to máš tak, my v podstatě neexistujeme.“ odpověděl mi.
„Jak neexistujeme? Vždyť tu teď jsme ne? Vidíme a slyšíme se, když budu chtít, dotknu se tě. Tak jak potom můžeš říkat, že neexistujeme? Vždyť toto jsou jedny ze znaků existence.“ vypálím trochu roztržitě.
Chvíli mlčí.
„No víš“ řekne z ničeho nic „ řeknu to tak abys to pochopil. My sice jsme a komunikujeme spolu, můžeme se dotýkat navzájem, ale my jsme v podstatě výtvory myšlenek lidí po celém světě. Je to trošku složitější. Um…jsou dva typy lidí. Za prvé jsou to lidi, kteří nejsou schizofrenní, ti si v hlavě, když s ní dokážou vytvořit své alter ego. Dokážou si ho s pomocí své představivosti různě upravovat. Do té doby než jim bude kříkajíc vyhovovat. No a za druhé jsme my. My už se s alter egem narodíme. Jakoby ho do nás už někdo naprogramoval, tedy spíše, jakoby nás do nás někdo naprogramoval. Jako by to byla nějaká aplikace. Hele, kreslená postavička taky neumře.“ Vysvětlí mi a zlehka si oddychne.
Víceméně jsem ho pochopil. Ale pro jistotu jsem mlčel dál.
„Takže už víš, co tím chtěl básník říci?“ zeptal se mě náhle.
„No, tak napůl. Omlouvám se, ale hrozně špatně chápu.“ povzdechl jsem si a pokračoval dál.
„Už na základní škole jsem měl s pochopením výkladu malé problémy. Když tak na to vzpomínám, vlastně jsem nad svým chápáním tolik nepřemýšlel, neřešil jsem věci typu: že jsem hloupý, neschopný, líný apod. Když se to tak vezme, prostě jsem žil. Skoro jako bych byl v kómatu. Lidé v komatickém stavu žijí, životem proplouvají, vnímají ho, ale nic v podstatě nic neřeší. Tedy neřeší vůbec nic. A když se proberou, začnou řešit otázky: co, kdy, kde, jak a proč. A takhle to mám i já“ odkašlu si a jen co se nadechnu, pokud tedy dýchám, pokračuji dál, “na základce, jsem školou proplouval, nic neřešil, jako kdybych byl v tom kómatu. A po té, co jsem přišel na střední, jsem se probudil a teď vše řeším. Od holek po známky, více vnímám okolí, možná to souvisí s dospíváním.“ završil jsem svou řeč.
Mlčí. Mám strach, pocit, že teď přijde něco…nevím však co. Ale bojím se toho. To je jisté.
Mlčení nekončí. Jen se tak pohupuje ze strany na stranu. Tohle jsem viděl v nějakém filmu. Jedna postava se takto kymácela, v ruce držíc sekeru na které byla krev a s vlasy nějaké ženy.
On je naštěstí bez sekery. Ale i tak mám divný pocit.
Za chvíli, už jsem v to ani nedoufal, promluví.
„Zajímavé“ řekl a s povzdechem se opřel o zeď „nechceš mi něco říct?“
„No, docela jo“ odpovím mu.
Mám pocit, jako by ze mě vylézala špatná vzpomínka a já ji musím říct.
2. července 2008
16:47
Počítač mi nabíhá. Nabíhá docela rychle, což mě překvapuje. Obvykle to totiž trvá docela dlouho. Ale já jsem spíše starý nedočkavec, proto mi to asi přijde jako pěkná doba.
Když počítač naběhne, okamžitě si spustím internet a jdu na seznamku. Chvíli přemýšlím, zda je to opravdu dobrý nápad.
„Co když mi napíše úchylák nebo úchylačka ?“ řekl jsem si polohlasem a zamyslel se nad tím, jak jsem dospěl ke slovu „úchylačka“.
Nakonec se rozhodnu, že si založím účet na oné stránce a napíšu si inzerát. Do inzerátu píši toto:
Ahoj jmenuji se Daiki, studuju na střední škole a touto cestou bych si chtěl najít hodné a milé děvče. Nějak na ně nemám štěstí. Jsem hodný naslouchavý typ.
Tak naslouchavý zrovna moc nejsem, ale každý si podle mého názoru trošku přikrášlí svůj inzerát. Tím se vlastně zvyšují de facto jeho nebo její šance na „úlovek“. Tak, můj inzerát je dopsán a čeká na schválení. Nějak tak zjišťuji, že nemám co na práci, inzerát napsán a už jen počkám až ho schválí a až se chytne nějaká dívčina. Asi si pustím nějaký film nebo umřu nudou, nejspíše nějakou komedii. Koukám do složky se staženými filmy a rozhodnu se pustit si Bažanty. Mám rád potrhlé francouzské komedie, jejich rychlé, složité a bezhlavé jednání v nejrůznějších situacích.
„Už dlouho jsem se takhle nenasmál“ řeknu si po skončení filmu. Počítač je stále zapnutý, ale nechám ho chvíli být. Sundám si své tričko na doma, vytáhnu si cyklistické rukavice, navléknu si je na ruce, nejprve na pravou a potom na levou. Rukavice jsou černé, mají zkrácené prsty a nahoře je červeně vyšitý nápis „ RESPECT“. Chvilku si je jen tak prohlížím a vyzkouším ohebnost svých prstů tak, že je párkrát prokřupám. Dělat bych to neměl, neboť se tím ničí klouby, ale je mi to jedno, říkám si že stejně jednou umřu, tak proč bych si občas nekřupnul. „Ták, to bychom měli. Ještě si dám něco k pití, ale né moc, abych neměl v břiše rybník“ řeknu si polohlasně. V kuchyni se napiji vychlazené šťávy s příchutí lesní směsi. Jdu do obývacího pokoje a zpod stolu vytáhnu dvě činky. Jedna je o hmotnosti pěti kilogramů a ta druhá má něco kolem patnácti. Vezmu tu lehčí do pravé ruky a desetkrát ji zvednu. To samé udělám i s druhou rukou. Když jsem rozehřátý, přejdu na těžší činku a později na série kliků a sedlehů.
Čtyřicetiminutové cvičení mě tak vyčerpá, že mám dojem, že nezvednu ani list papíru. Ať se dívám, jak se dívám na své břicho, žádné náznaky budoucího pekáče buchet nevidím a tak Všechno hezky uklidím a pak se natáhnu na gauč. Sáhnu po ovladači a pustím televizi. Je až neuvěřitelné co všechno lze natočit. Právě jsem na kanále, na kterém běží nějaká levná argentinská či kolumbijská telenovela. Proč tohle krucinál točí ?
Vystupují tam samé krásné a dokonalé ženy s velkými ňadry (ne že by se mi velká ňadra nelíbila) , muži tam jsou také jen ti nejkrásnější, samý sval a šlacha. Lituji některé manželské páry, kde ženy koukají na tyto (pro mě) stupidní seriály.
Když divačky vidí, jak se v jejich telenovele, muži mohou přetrhnout v tom, aby svou lásku obdarovali a potěšili, jak jim každý den dávají květiny a líbají jim ruce, pak se s nimi pomilují, tak si to podle mého uloží kdesi v podvědomí a pak, když se vrátí do reality, jsou nešťastné, protože doma nemají TO, co v seriálu. Mnohdy si pak ani neuvědomují, že na tom nejsou finančně tak dobře, aby si je jejich muž vydržoval tak, jak tomu bývá v těchto seriálech. A ženy smutní a smutní, až jednoho dne dosmutní a začnou se poohlížet po nějakém tom telenovelském playboyovi (pokud má dítě je to mnohe horší, to se pak dá říct – chudák a chlap a chudák dítě). Podle mě, my muži to bereme s velkou rezervou. S nadhledem. Tolik to neprožíváme a hlavně se nám to v podvědomí uloží úplně jinak.
Televize běží dál a já se pomalu, za pomoci těžkých pohybů zvedám z gauče. Mé pohyby jsou tak těžkopádné, že si připadám jako člověk, který vypil pohár otráveného vína, uvědomil si co se stalo a okamžitě hledá protijed. Mým protijedem by byla vypnutá televize, jelikož jsem přiotráven těmi nesmyslnými pořady. Stačí jeden pohled a buď vás vtáhnou do svého světa nebo vás lehoulince přiotráví.
Jsem nedočkavý jak ten pes před procházkou. Když už jsem u toho, náš pes (a myslím, že i ostatní psi to tak dělají) se mohl vždy před procházkou zbláznit, skákal po nás a když jsme se mu snažili nasadit obojek, tak uskakoval na všechny strany (což je silně nelogické – když chce jít ven tak proč dělá ty úhybné manévry) do doby, než se nám ho povedlo odchytit a obojek mu nasadit. Po připnutí vodítka, psi (a opět i ten náš vořech) vodítko koušou a škubou s ním, jako by nám chtěli říct, že se povedou sami. Jednou jsem našemu psovi řekl : „Víš co, trhni si tlapou a jdi si sám, když seš jak pominutej “. Hodil na mě smutný pohled a bylo jasno – vše odpouštěno.
Má nedočkavost je obrovská a tak se jdu mrknout na mail, zda už mi přišla nějaká odpověď. Přihlásím se, čekám až se mi to všechno načte. Internet není nějak rychlý a tak to nabíhá šíleně pomalu. Chybí už jen virbl na buben. Když už se to konečně načetlo, okamžitě mě praští do očí nový nepřečtený mail. Mail, který přišel ze stejné seznamky, kam jsem před pár hodinami psal inzerát. „Od nějaké Anbonny…“ řeknu si pro sebe.
Vypadal asi takhle :
“Ahojky !
Jmenuju se Anbonna a před chvílí jsem si přečetla tvůj inzerát. Musím říct, že je … noo neobvyklej, ale něco se mi na něm líbí. Mohli bychom se sejít ? Až odepíšeš, dám ti své číslo, abychom se domluvili. Ale jen v případě, že se budeš semnou chtít sejít“
Radost stoupala jako rtuť teploměru na Saharské poušti. Už jsem si začal představovat, jak se objímáme a líbáme. Ale hned na to má radost zmrzla a změnila se v obavy. „Co když se jí nebudu líbit ?“ a nebo „Co když udělám něco špatně ?“ napadlo mě. Moc dlouho jsem neotálel a po pár minutách strávených houpáním se na židli, jako duševně chorý, rozhodl jsem se, že jí odepíšu.
Odepsal jsem a druhý den přibyla na mém mailu další zpráva, její odpověď. Bylo tam i její telefonní číslo. Okamžitě jsem poslal děkovnou zprávu a navrhl, že bychom se sešli ještě dnes.
Netrvalo to ani dvacet minut a přišla mi odpověď, vcelku příjemná, že se jí návrh líbí a že bude na místě včas. Samou radostí jsem vyjeknul, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že nemohu udělat to co dělám vždy u každého. Nemohu přijít pozdě !
Sešli jsme se u jedné kavárny na okraji města. Nacházela se v malé uličce, kde na nás doslova dýchne atmosféra středověkého dění.
Domy jsou udržované, což mě stále udivuje, jelikož se nachází na okraji města. Na okrajích měst, jsou většinou cikánské čtvrti, kam se ostatní obyvatelé moc neodvažují, jak ve dne, tak v noci. Přišel jsem dokonce včas, ale ona měla menší zpoždění kvůli autobusu. Řekl jsem jí že to nevadí. Usmála se a já ukázal na kavárnu, do které zajdeme. Gentlemansky jsem jí otevřel dveře a řekl: „Račte madam“. Když vešla a já za ní, mohl jsem si ji konečně prohlédnout. Měla na sobě bílé jeansy, na nohou černé tenisky a na horní části těla se pyšnila svou přítomností černá bunda s kapucí. Mé oči se nasměrovaly na její pozadí. V těch bílých jeansech měla nádherný zadeček. Takový, který jako by modeloval sám Bůh. V duchu jsem si říkal, že kdyby zde nebyli ti lidé, že bych se asi neudržel. Po chvilce vybrala stůl, který byl v rohu místnosti. Stůl byl z dubového dřeva (nevím to jistě, bylo to pouze má domněnka), u kterého byly čtyři židle. Na opěradlech bylo měkoučké polstrování potažené červenou látkou. Odsunul jsem jí židli od stolu, aby se mohla posadit a pak jí ke stolu přistrčil. Pak jsem si sedl já. Během chvilky se k nám došoural mrzutý číšník a dal nám dva jídelní lístky. „Můžeš si vybrat, na co budeš mít chuť, ovšem, měj na paměti, že nevlastním nablýskané Lamborghini a nemám za domem ropná pole“ zavtipkoval jsem. Její kouzelné hnědé oči na mě vykoukly zpoza jídelního lístku a chvíli si mě prohlížely. „No to je ale škoda, já s tím počítala. Tak já si dám třeba mléko do kafe co ty na to ?“ řekla a doslova se rozchechtala na celou kavárnu. „Tak můžeš viď, má peněženka bude jen ráda“ pokračoval jsem ve vtipem naplněné konverzaci.
Po chvilce listování jsme si dali espreso a k zakousnutí to byl dvakrát borůvkový koláč. Koláč byl opravdu vynikající, měl jsem sto chutí jí to říct ( i když vůbec netuším proč bych jí to měl cpát). Nakonec však promluvila ona. „Pročpak mlčíš ? Snad se nestydíš ?“ atakovala mě otázkami. „No…“ položil jsem talířek a pokračoval ve snaze odpovědět „ moc mi ten koláč chutná, ale bál jsem se, abych ti s pomocí mé plné huby nevystřelil oko borůvkou, jelikož by pak tvá dlaň mohla považovat mou tvář za přistávací plochu“ řekl jsem s humorem.
“No to by se třeba nestalo a navíc já mám dobré reflexy“ .
Oba jsme na sebe hodily dlouhatánský pohled a pak se rozesmáli na celé kolo. Říkal jsem si, že to bude krásné odpoledne, kavárna byla poloprázdná, venku se začalo schylovat k dešti, co více si přát. Ovšem krásné odpoledne to nebylo. Během našeho pobytu v kavárně jí pořád někdo psal a pak dokonce zavolal. Řekla dotyčné osobě, že za chvíli dorazí a že se těší. Myslel jsem si, že to bude nějaký kluk. Ovšem nechtěl jsem si připustit, že by to snad mohl být její kluk, přítel. Podivný pocit a nepřipuštění této myšlenky se ukázalo jako proroctví či věštba.
“Promiň, moc promiň, ale budu muset jít, můj kluk na mě čeká u baráku“ řekla s úsměvem. Její úsměv byl však falešný jak pětka. Vstala, zasunula židli a chtěla mě na rozloučenou políbit. Možná to bylo ode mě hnusné, ale ucukl jsem. „Jo jasně, hele já byl přesvědčen o tom, že jsi sama, jak jsi ostatně měla na svém profilu, že se seznámíme něco z toho třeba bude.“ řekl jsem poněkud podrážděně.
“Hihihi, tak se měj“ zasmála se. Byla to nějaká kravka (později se ukázalo, co je to za couru, která střídá kluky jak ponožky a neustále jim lže).
Chvíli jsem koukal jak puk a po chvíli, když přišel číšník, a zeptal se, zda si ještě něco dám, řekl jsem mu že zaplatím. Musel jsem rychle zmizet, bylo mi úzko. Můj smutek se pral se vztekem na tu holku. Naštěstí dal smutek vzteku nakonec po pár minutách knock-out. Vyšel jsem tedy ven a rozhodoval se, co dál. Bylo neuvěřitelné ticho, nikde ani noha. Šel jsem tedy domů se smíšenými pocity. S pocity člověka, který nechává u sloupku přivázaného psa. Pes, mající pocit, že byl svým pánem podveden smutně hledí na svého odcházejícího pána. Říká si, že tak to má asi být. Nechce být sám. Sám u sloupu neschopný jakéhokoli volnějšího pohybu. Ale co on může vědět. Jeho pán ho uvázal a on, zvíře, přítel člověka člověku poddaný to musí vzít jako fakt a musí s tím žít. V duchu čekajíc, že se pán vrátí. Já sám teď mám pocity jako ten opuštěný pes. Jenže já mohu jít kam chci, mohu jíst co chci a kdy chci. Ale pokládám si otázku: „Chci já to vůbec?“
Místo: nemocnice
čas: 11:47
datum: 5. května
„Kdopak se nám to tu probudil, co?“ uslyšel jsem něčí hlas. Snažím se odpovědět. Cítím však, že ze sebe nedostanu ani slůvko. Oči. Snažím se je otevřít, avšak má oční víčka jsou příliš těžká. Nebo se alespoň těžká zdají být. Čekám a mám strach z toho, jak bolestivý bude střet mých očí a denního světla.
Pomalu, velmi pomalu otevírám své oči. Světlo, jak během chvíle zjišťuji, není vůbec ostré. Rozpoznávám , že jsem v nějaké místnosti.
Po nějaké chvilce jsem se definitivně probral a zjišťuji, že jsem v nemocnici. Vedle mé postele, v nemocnici se spíš používá termín „lůžko“, stojí doktor v bílém plášti. Je docela vysoký, má tmavé, krátké vlasy a jeho tváře a obě čelisti jsou pokryté tmavými vousy. Usmívá se na mě a něco si zapisuje do svého deníku. Možná si tam píše stav svých pacientů. „Jak se cítíš Daiki?“ zeptal se mě náhle. „No…teď momentálně trošku zmateně pane doktore.“ odpověděl jsem mu. Můj „odborný“ pohled na můj zdravotní stav si hned pečlivě zapsal. „Něco tě bolí? Hlava například.“ položil mi jednu z dalších typicky lékařských otázek. Odpověděl jsem mu, že ne. Nic mě nebolí. „Máme tu moc hezké sestřičky, je na co se dívat“ řekl mi s úsměvem doktor. To mě potěšilo, ale fakt, že se nacházím v nemocnici a já nevím proč, anuluje všechny plusové body.
„Pane doktore, co mi je?“ zeptal jsem se opatrně. „No“ řekl, posadil se ke mně pokračoval „abych pravdu řekl, nevíme co způsobilo to, že jsi byl v bezvědomí.“ „Prodavačka v trafice nám vše řekla, když jsme tebe a ji vezli sanitkou.“
“A co řekla? Co se tam stalo? Vůbec se na nic nepamatuji“ řekl jsem mu posmutněle.
“Říkala mi, že jsi tam přiběhl celý vyděšený, udýchaný, pak jsi se koukal na zákazníka, který si kupoval noviny.“ „Pořád jsi stál a stál, byl vyděšený.“ „Pak jsi spadl na zem.“ pověděl mi.
Byl jsem vyděšený, abych řekl pravdu. Nevěřil jsem svým uším. Někde uvnitř mě se podobně jako nějaký lektvar míchaly mé pocity. Chtělo se mi smát a říct mu, že to je dobrý vtip, ale bohužel použitý v nevhodnou dobu. To bych mu samozřejmě neřekl. Měl jsem i vztek, podivný bezdůvodný vztek. Byl jsem ale značně zesláblý a můj vztek tudíž neměl z čeho brát energii potřebnou ke svým příznačným projevům. A tak jsem dál ležel a čekal, co překrásného mi sdělí. Mluvil chvíli jakýmsi neznámým jazykem (byly to odborné pojmy z oblasti lékařství, kterým jsem rozuměl asi jako koza petrželi).
„Mám pro tebe dobrou zprávu mladíku.“ pověděl mi s úsměvem na tváři. „Jakou dobrou zprávu?“ zeptal jsem se s údivem. „Zítra jdeš domů a pak tě čeká výlet, ale víc ti nepovím.“ řekl poněkud lišácky a zněl při tom tajuplně. „Tak to jsem rád.“ usmál jsem se na něj.
Můj falešný úsměv bravurně zakrýval mé skutečné pocity. Je to víc než divné. „Vždyť jsem se před chvilkou probral a už druhý den mě pustí domů?“ pomyslel jsem si. Ani nevím, co mi vlastně je. A asi to neví ani lékaři. Možná jsem opravdu v pořádku a pustí mě domů do domácí péče. Ale v hlavě mi něco nesedělo. Neseděl mi ten výlet.
Mezitím, co jsem si tak sám pro sebe přemýšlel, doktor odešel. Když jsem si uvědomil, že jeho osoba není přítomna, zlehka jsem si oddychl a zahleděl se do stropu. Ten výlet mi vrtal hlavou, stejně tak, jako mé brzké propuštění.
Chvíli, opravdu krátkou chvíli jsem nad tím popřemýšlel. Nemělo by to cenu, kdybych nad tím dumal. Stejně bych na nic nepřišel, jen bych si vytvořil nějaké teorie, které by ve mně hlodaly, tak jako to dělají červotoči v dřevěné posteli. A nejen v posteli. Opatrně jsem odhrnul peřinu, mohu ji-li opravdu nazvat peřinou, chtěl se jít podívat k oknu, abych viděl jak ostatní pacienti chodí sem a tam po zahradě (snad tu i nějaká je, jinak bych vstával zcela zbytečně). Bohužel jsem stále měl v sobě pár hadiček, které byli připojeny k přístroji a při jejich odpojení bych zdravotním sestrám způsobil infarkt, až by jim začalo blikat světélko a spustil se alarm. Zlomyslný nejsem, oželím tak pohled z okna a zůstanu upoután na lůžkovém stereotypu. Ze stereotypu mě však vytrhne zdravotní sestřička. Má tmavé vlasy, dlouhé nohy a krásné modré oči. Její oči jsou vidět už z dálky, když vchází ke mně na pokoj. Usmívá se na mě. Něco mě však zaráží. Jak ji tak pozoruji, začíná mi připomínat slečnu Ratchedovou alias Velkou sestru z Přeletu nad kukaččím hnízdem.
„Dobrý den sestřičko.“ pozdravil jsem a mávl na ni rukou s hadičkami.
„Zdravíčko mladíku, jak Vám je?“ zeptala se.
„No docela to jde, ale nemohla by jste mě zbavit těch hadiček?“ „Je to už docela omezující, nemohu se jít k oknu podívat se ven.“ postěžoval jsem si. „Mrzuté že?“ usmála se na mě. „Zajdu za panem doktorem a zeptám se.“ uklidňovala mě a odešla za doktorem.
Je překrásná, to se musí nechat. Jmenuje se Janet. Asi původem cizinka. Kdo ví. Já teda rozhodně nevím. Vím však jistě, že jde na mě spaní, tak se prospím. Dám si dvacet.
Když jsem se probudil, byl už druhý den. Musel jsem tedy spát proklatě dlouho. Pomalu se rozkoukávám, žádný spěch. Mám strach, že jsem zaspal něco důležitého, celé mé tělo se chvěje. První věc, které si všimnu, když naplno nabudu vědomí je, že hadičky už jsou ty tam. Okamžitě toho využívám a letím oknu. Peřinu jsem se zebe shodil jako nějakého zápasníka při řecko-římském
zápase.
Nádherná nemocniční zahrada. Všechno kvete, stromy mají nádherné zelené listy. Jsou tu převážně břízy. Břízy stojící u kamenné zdi, která je hradbou této zahrady. Uprostřed této zahrady se nachází záhon, kde jsou pěstovány růže. Bílé a rudé. Když se podívám pozorněji, uvědomím si, že tyto růže tvoří nemocniční symbol – červený kříž v bílém kruhu. Když si zapamatuji obraz květnové nemocniční zahrady, obrátím svůj zrak na ptactvo a pacienty. Všechno tu žije v jakési symbióze. Ptáci sedávají v těsné blízkosti pacientů, jako by je ti pacienti vychovávali. Hází jim nějaké to pečivo, které si patrně zakoupili ve zdejším bifé. Pokud tu nějaké je. Zatím znám jen tento pokoj a zahradu. Dokonce vidím, jak nějaká sestra před sebou tlačí invalidní vozík. a na něm pacient. Není mu moc do zpěvu. Což je pochopitelné. Dotlačí ho až do rohu zahrady, kde se k němu sklání, pokývne hlavou a odchází. Konečně si mohu toho pacienta prohlédnout. Je po nějaké nehodě. Zvědavost rychle nahradí smutek. Tak silný smutek, pocit beznaděje, že se mi okamžitě po celém těle objeví husí kůže. Po tvářích mi tečou slzy. Ten pacient přišel o ruce a o nohy. Jen trup, krk a hlava. Sedí v tom invalidním vozíku a kouká na ostatní. Nikdo si ho nevšímá.
Je mi ho strašně líto. Ostatní pacienti chodí, rukou ulamují kousky pečiva a krmí ptáky. On nemůže nic než dívat se na to, jak ostatní mohou vše. Zahrada už není tak krásná. Je odporná. Už zde nejsou stromy, růže a ptáci. Na místo nich zde jsou gilotiny, žebříky a zdivočelí psi na řetězech, krmící se padlými. Někteří z nich ještě žijí, když je psi trhají. Křičí a snaží se svým křikem zachránit. Přivolat nějakou pomoc. Slunce které je na obloze není žluté barvy. Je modrošedé. Přihlíží tomu utrpení bez pokusu, náznaku pomoci. Začínám mít vztek. neuvěřitelný vztek.
Chvíli jsem ho v sobě dusil a nakonec se uklidnil. Odcházím si lehnout. Přikryji se peřinou, ruce si dám za hlavu a jen tak ležím. V hlavě se mi objevují představy a vzpomínky. Hlavně ty vzpomínky. Vzpomínám jak jsem kdysi přišel o dívku svých snů. Bylo mi patnáct. Byl jsem s ní a ona se mnou skoro půl roku. Zpívala. Zpívala nádherně. Občas když jsme spolu byli sami, poprosil jsem ji ať mi zazpívá. Někdy jsem usnul, ale ona mě dokázala velkým černým polštářem v mžiku probudit. Dostala ale nabídku a musela odjet. A to hodně daleko. Vybavuji si to. I to, co jsem řekl. Musím to napsat. Papír a tužku nacházím v šuplíku mého stolku.
"Miluju tě a neopustím tě" řekl jsem jí.
"Já vím, budeme si věrni. Uvidíme se každý víkend, budeme se navštěvovat. Není to jednoduché, ale vnitřní hlas rozhodl. Mám tě moc ráda, kdyby ne, řekla bych ti že se rozejdeme, kapišto?" odvětila mi.
"Smím tě políbit ?"
Než má hlava vymyslela různé verze odpovědí, vzala mne za ruce tak něžně, jak jen to šlo a políbila mě. Její rty byly nadýchané asmyslné, jako kdyby je dělal sám mistr sochař...sám Bůh.
Pak nastoupila do vlaku. Přešla do coupé, bylo vidět jak si odkládá tašku a kabát, nakonec přešla k okénku a stáhla ho. Naše pohled se střetly stejně jako když sme se viděli poprvé. Romantická to chvíle.
Naše "oční" loučení zakrátko přerušil hvizd výpravčího.
Vlak odjíždí a ona s ním. Během chvilky je pryč z dohledu. Zapínám si bundu až ke krku. začal foukat protivný nezvykle studený vítr. Budoucnost je nejasná jako obloha v tento den.
Jsem na nástupišti sám. Vím že bude šťastná. Objevuje se mi v oku slza. Slza která nestihla říct sbohem. Otáčím se, a nejistým krokem mířím domů...ano...domů...
Když to dopíšu, uvědomím si, že člověk nemůže mít nic napořád. Vše krásné, co ho v životě potká zmizí stejně rychle jako se objeví. V tom životě, který je příliš krátký na to, abychom si v něm užili to ono krásné, ale je také příliš dlouhý na naše osobní utrpení. Přátelství, to které známe z vyprávění, kdy jeden pro druhého obětuje život, neexistuje. Kamarádství ano, ale přátelství ne. Reciprocita. Prekonvenční stadium. Neboli něco za něco. Přesně takhle to tu funguje. Pomůžeš mi prosím? Pomohu, ale co z toho budu mít? Dnes už se dokonce ani nikdo vtipům nesměje. Člověk může říct dobrý vtip a usměje se jen pár lidí. Pak člověk řekne, že má nápad, který chce zúročit. A lidi se smíchy válí po zemi. Podělaná doba. Lidé jsou lidé. Stane se něco, co způsobí závist, nenávist.
Místo: nemocnice
čas: 23:00
datum: 8.května
Stojím u okna. Nedaří se mi usnout, tak přemýšlím. Přemýšlím nad tím, proč je vše takové jaké je. Vybavuji si špatné věci, které se mi staly za můj krátký život. Mé druhé já se neobjevuje. nemám potřebu se obracet sám k sobě. Už to není třeba. Nic se už řešit nebude. Žádný problém už mít nebudu. To vím jistě. Jdu se kouknout na chodbu, zda se nikdo neblíží k mému pokoji. Sahám na kliku s menší nervozitou. Okamžitě se ale uklidním. Nikde nikdo. Je ticho jako v kostele. Pomalu, ale hlavně tiše zavřu dveře a jdu zpět k oknu. Pomalu ho otevírám. Ihned ucítím ten noční chladný vánek. Ovívá mou tvář. Hladí a víská mě ve vlasech. Je mi krásně. Cítím se volný, bez jakýchkoli starostí. „Tak příště, možná nashledanou a sbohem jeden velký omyle!“ řeknu nahlas. A pak se zhluboka nadechnu.
Zase se ocitám v tom divném prostředí. Nevím proč tu jsem. Jedno je jisté. Jak se tak kolem sebe dívám, jsem ve městě. V mém rodném. Vše je ovšem ponuré, stejně jako v té divné nemocniční budově obývané pacienty bez tváře. A stejně podivného doktůrka. Teď se konkrétně nacházím na náměstí. Ač je vše ponuré, nevidím na zdech starých budov žádné sprejerské výtvory rádoby uměleckého rázu. Lidé zdá se, nikam příliš nespěchají.
Mají prázdné oči. Někdo má prázdné oční důlky a někdo ne. Někdo má oči. Ale bílé. Bělmo. Toť vše, co v jejich očích jest. Sahám do kapsy a vytahuji svou černou peněženku. Mělo na ni být logo mého oblíbeného hokejového týmu, ale ono logo je vypárané. Jako by ten klub ani neexistoval. Jdu se projít, ale nevím kam. Vezmu to patrně dolů z náměstí přes městský park, pak podél řeky a zastavím se v kavárně. To bude jeden z mých cílů. S nejistotou v mých krocích a s těžkým dechem, který je plný strachu z neznámého. Z těch lidí okolo jde strach. Až na ty oči, vypadají jako obyčejní lidé. Pár metrů ode mě se děje jediná zajímavá věc. Vidím utíkat člověka. Je to muž, asi tak čtyřicet pět let, štíhlé postavy. Utíká k silnici, k jednosměrce. Ve stejném okamžiku k němu po silnic míří stará Lancia. On ji zřejmě nevidí. „Hej…!“ křičím, avšak pozdě. Řidič v Lancii ho trefil bohužel víc než dobře. A s brzděním si hlavu nelámal. Co je ovšem ještě horší, lidé jdoucí okolo, svědci nehody náhle otevírají svá ústa tak vehementně, že jim praskají tváře. Z prasklin se dere ven jemný prach. Či snad popel? Mnohem horší je to hrobové ticho. Nač mají otevřená ústa? Jen odezní velmi aktuální otázka a spustí se ryk. Skřípavý zvuk připomínající brzdící vlakovou soupravu. Moje uši to snad nevydrží....