, 5. 3. 2018, Povídky
Pěstovala si dlouhé vlasy. Každé ráno z nich zaplétala cop a přimykala uzel k týlu koženou sponou s jehlicí. Před spaním vlasy rozpouštěla, osvobozené prameny jí sypaly na záda stříbro. Dětské prsty její vnučky s posvátnou úctou laskaly vzory vyražené ve sponě. V té magické chvíli ve večerním čase dívenka naslouchala úryvkům příběhů z babiččina mládí.
Vyrůstala v osadě v pohraničí. Panovala bída. Zemi zpustošila válka, její dva bratři zahynuli na frontě. Otec přišel o nohu. Matka kolébala nejmladší dítě a při sukni se jí batolila rusovlasá dvojčata.
„Strýc Ruda je jedno z těch dvojčat.“
Liduška si vybavila Rudolfa, kterého o prázdinových nedělích vídává před kostelem. Vždy zdravívá babičku a oslovuje ji Agnes. „A druhé z dvojčat?“ zeptala se.
Babiččina ruka s hřebenem na moment strnula. Po tváři se jí mihnul stín. „Bětka měla pihy jako ty. Taky ráda poslouchala moje vyprávění,“ rozpomněla se Anežka na mladší sestru. „Bažila po tom, aby se jednou mohla vydat do města na jarmark. My obě,“ usmála se, pohnula opět rukou a pokračovala v rozčesávání. Jako by natočila střípek vzpomínky a všimla si přívětivějšího odlesku.
„Splnilo se vám to?“ vnučka odtušila poutavou historku a dala společnosti babičky přednost před televizí. „Povídej prosím!“
Babička pokynula hřebenem k proskleným dvířkám v nábytkové stěně. „Budu, děvenko. Ale nejprve vyndej truhličku s hracím strojkem. Ukážu ti Bětčinu podobenku z prvního svatého přijímání.“ Liduška poslechla, užívala si tyto okamžiky, kdy mohla nahlížet pod víko, a babička se s ní dělila o rodinný poklad. „Děkuju Lidunko,“ Anežka odebrala škatulku vnučce z rukou, nadzvedla petličku a odhalila vzácný obsah, který uvnitř uchovávala. K podívané jim začala drnkat melodie. „Tadyhle je maminka – tvoje prababička o svatebním dni. Slušelo jí to jak panence Marii ze svatého obrázku, nemyslíš?“
„Princezna,“ přisadila si okouzlená vnučka.
„Po svatbě se jim narodili Vašek a Karel. Pak já. Za dlouho Ruda a Bětka. A nejmladší Hyneček už bratry nepoznal. Maminka byla v požehnaném stavu, když přišla ta nešťastná zpráva. Ale taková byla doba, snad z každé chalupy si válka někoho vzala. Když tatínek nemohl, musela jsem jako nejstarší do práce já. Chodívala jsem pomáhat na statek k dobytku nebo na pole. Nejradši jsem měla, když si mě selka zavolala do kuchyně.“
„Babi a tys nechodila do školy?“ užasla vnučka.
„Tenkrát to bylo jiné. Vychodila jsem obecnou, ale pak už mě maminka potřebovala k ruce. Z nás jen Ruda studoval. Dostal se na lyceum do hlavního města, přivydělával si jako koncipient a posílal nám trochu peněz.“
„Tak jste si s Bětkou něco našetřily na ten jarmark?“ Lidka potutelně nabídla babičce nit k navázání.
„Vidíš, zamluvila jsem to. No ale ještě počkej, najdu tu fotografii, kterou jsem ti chtěla ukázat,“ babička zalovila v truhličce. „Tak, tohle je Bětuška.“
Lidka uchopila černobílý snímek. Copatá Kristova družička jako by jí z oka vypadla. „Jé!“
„Jo, jo. Ty máš akorát po tátovi vlasy víc do hněda,“ babička potvrdila podobu a po zmíněných kadeřích Lidku pohladila. „Na svatou Kláru bývala ve městě pouť a trhovci nabízeli všelijaké zboží. Maminka usoudila, že je nutné pořídit nám nové boty. Střádala mince do hrníčku v kredenci. Rozhodla v sobotu večer, odpočítala sumu. A svolila, že Bětka může jít se mnou.“
„Co na to Bětka?“
„Bětka jančila, těšením nemohla usnout. Musela jsem jí vyprávět, jak jsem kdysi dávno byla na jarmarku s tatínkem, když ještě mohl chodit. Druhý den jsme vyrazily za svítání, do města to bylo přes kopec. Zvony vyzváněly jaksi slavnostněji. Jejich zvuk se nesl humny do dálky a svolával na mši lidi z okolních osad.“
Lidka si představovala tu slávu. Náhle se ozvalo zaklepání a do dveří nakoukla máma: „Aha, tady jsi. Už je čas jít spát, šup na zuby.“
„Mami, ještě chvíli prosím.“
„Až to dopovídáme, pošlu ji, Maruško,“ zastala se vnučky babička.
„Tak dobře, ale pak bez odmlouvání,“ ustoupila máma.
„Kde jsme to byly?“ zeptala se babička, když se dveře zase zavřely.
„Šly jste na mši,“ osvěžila jí paměť Liduška.
„Ano. A představ si, že jsem tehdy v kostele poprvé uviděla Frantu, totiž tvého dědu.“
„Tak to je ještě lepší příběh, než se zdálo! Kolik ti bylo?“
„Třiadvacet, měla jsem nejvyšší čas. A Bětce šestnáct pryč.“
„Babi, zamilovala ses na první pohled?“
„Do té doby jsem znala jen hochy z osady, hrubé výrostky, kteří se holkám posmívali. Franta byl jiný, a obzvlášť v tom nedělním saku to byl fešák. Později po mši jsme se ještě potkali na jarmarku.“
„Povídej, co tam prodávali?“
„Oči nám přecházely. Tolik krásných látek, pentlí, malovaných hrnků. Taky perníková srdce nebo korále tam nabízeli. Bětka mě umluvila a koupily jsme mamince šátek, abychom jí udělaly radost. Jenže pak nám nestačily peníze na ty boty. Bětka se dala do pláče, udělala pořádný rozruch. Byla mi hanba.“
„Jak to dopadlo?“
„Představ si, že se vedle nás objevil Franta. Zeptal se, co se stalo, a ty zbývající peníze obuvníkovi doplatil.“
„A byla ruka v rukávě?“
„Huš, treperendo!“
„Promiň. Co bylo dál?“
„František nás doprovodil za město. Vyptal se, kde bydlím. A ještě toho roku o dožínkách se u nás objevil. Přinesl mi sponku, všiml si, že jsem ji na jarmarku obdivovala. A maminku a tatínka požádal o mou ruku.“
„To je romantické! A co Bětka, taky si našla ženicha?“
„O tom zas jindy, děvenko. Teď už je pozdě. Měla bys jít, ať máma nehubuje.“
„No jo. Děkuju za vyprávění, babi. Dobrou noc,“ rozloučila se.
V koupelně se Lidka zadívala na svůj odraz v zrcadle. Tu noc uléhala se zvláštním pocitem a myšlenkou na tetu Bětku. Jaký osud ji asi potkal?