Je překrásná noc. Na černé obloze, černé jako inkoust, svítí snad miliony hvězd. Některé vypadají, že jsou větší než ty druhé. Možná, že ano, ale možná, že je to jen optický klam. V dálce jsou slyšet vlny, jak se tříští o skály. Vítr si pohrává s palmami. Písečná pláž je prázdná. V dálce je slyšet motor džípu. Zvuk motoru se zesiluje, ale i tak, nemá šanci přehlušit vlny, které v pravidelných intervalech naráží na skály. Džíp zastavuje a z něj vystupuje vysoká postava muže. Rozsvícená světla vrhají stín jeho postavy. Vypadá, jako obr. Na chvíli se zastaví, rozhlédne se a hvízdne. Není to hvizd, jako když končí fotbalové utkání. Ale krátký a rázný. Jako policejní píšťalka. Ze stínů vystupují dva muži. Všichni tři si podávají ruce. Nejvyšší muž promluví: „Všichni víme, co máme za úkol. A každý ho splní. Chyby nejsou povoleny, za ty se platí moc vysoká daň.“ Oba dva muži pokývají hlavou. Ano, za chyby se tu platí, tím nejcennějším – vlastním životem. „Neznáme se, nevíme o sobě nic a tak to tak zůstane. Otázkou je, kdo začne.“ Při těch slovech vyndává krabičku zápalek z kapsy. Obrací se zády k oběma mužům, a do ruky vkládá tři zápalky. Nejdříve losuje ten vpravo. Vytahuje si tu nejdelší. Oddechne si. Pak se obrací k muži vlevo. Ten vytahuje prostřední zápalku a je to i ta prostřední. Vysoký muž, otevírá dlaň a zůstává mu ta, nejkratší. „Dnes se vidíme naposledy. Hodně štěstí.“ Podají si ruce a stíny mizí v temnotě a džíp se obrací a odjíždí, odkud přijel. Písečná pláž je opět prázdná. Vítr si pohrává s palmami a vlny narážejí o skály. Je překrásná noc a miliony hvězd svítí na obloze.
O dva roky později..
Někde v Německu přistává vojenské speciální letadlo. Přilétají vojáci z Afganistánu. Někteří svou cestu končí tady, někteří letí dál. Tak to je i s kapitánem Thomasem Clarkem. Nejen jeho hodnost, ale i jeho zjev, mluví o tom, že není žádný nováček. Tohle je jeho už pátá mise, a doufá, že poslední. Armáda je jeho druhý domov. Jeho prvním, je Toms River, v New Jersey. Kde na něj čeká jeho žena Samantha. Při té myšlence se pousměje. Čeká, to je moc velké slovo, na to málo, co ho doma čeká. Na jednu stranu, se cítí už starý a hrozně unavený, být voják. A na druhou stranu si neumí představit život, život v civilu. Sedá do letadla, mířící do Ameriky. Zapne si pás, pod hlavu si dává polštář a přes sebe deku. Rád by spal. Je unavený jako pes. Bohužel, jeho myšlenky mu běhají v hlavě, jako veverky po stromě. Slyší řev motorů, jak se letadlo zvedá a pak, a pak pomalu zavírá oči a usíná. Zdá se mu všechno možné a nemožné. Plete se mu páté přes deváté. Zrovna, když se mu zdá, že zaspal na ranní nástup, a někdo mu klepe na rameno. Probírá se, a zjišťuje, že mu doopravdy někdo klepe na rameno. Otvírá oči a nad ním stojí stevardka a ptá se, zda chce kávu nebo čaj. Protírá si oči a pomalu, a zjišťuje, kde je. Prospal skoro celý let a přesto se cítí unavený. Když se nají a napije, kapitán letadla hlásí, že za necelých 30 minut budou přistávat. Přistání probíhá v naprosté pohodě. Prochází pasovou kontrolou. Starší voják u okénka mu zasalutuje. Thomas oplácí stejnou mincí. Vyzvedává si svůj vak a odchází. Spíše se prodírá mezi ostatními vojáky. Na které mává, volá asi miliony ženských a dětí. Je to dojemné, vidět jak chlapi, kteří vám podříznou hrdlo, aniž by mrkli okem, se tu najednou rozpláčou, když je jejich děti obejmou. Každý se rozhlíží, jestli na něj někdo čeká. Thomas si jde svou cestou. Ví, že Samantha, které všichni říkají jen Sam, na něj nečeká. Nesnáší to. Nesnáší ostatní manželky vojáků, nesnáší jejich přiblblé děti a k tomu ti zasraní novináři. Musí se pousmát, protože slyší Samanthy ožralý hlas a jak má problém vyslovit některá slova. Ať je to tak nebo tak, raději ať na něj čeká doma. Nemusí jeho podřízený vidět, lidskou trosku. Při těch slovech dojde k telefonům. Vytáčí číslo jejich domu. Nechává to zvonit, až to padá na záznamníku.“ Ahoj Sam, už jsem na letišti. Beru si taxi. Za chvíli se uvidíme. Miluju Tě.“ Pokládá telefon. Zkouší ještě číslo na mobil, ale padá to do schránky. Jde ke stanovišti taxíků. Nemusí zvedat ani ruku, protože jsou tu přistavení a jen čekají, kdo si do nich nasedne. Tašku hází do kufru auta a hlásí adresu. Taxikář by si rád popovídal. Ne každý den mu nasedne do vozu, taková šarže, a ještě k tomu hrdina z Afganistánu. Po chvíli se Thomas taxikáři omlouvá, že je unavený a že možná usne. Taxikář to chápe. No jasně, vždyť tyhle chlapi jsou pod permanentním stresem a nemají čas se ani vyspat. Thomas usíná a jeho sny jsou ještě horší než ty, co měl v letadle. Thomas se probouzí. Auto stojí a taxikář si čte noviny. „Stalo se něco?“ Ptá se Thomas taxikáře. Ten se otočí a mile řekne: „ Ne pane. Jen jste tak klidně spal. Nechtěl jsem vás budit.“ Thomas se musí pousmát. To se dneska už nevidí, ohleduplnost. Zaplatí taxikáři, bere si vak a jde k domu. Je krásný den. Slunce svítí, dům vypadá jako z pohlednice. Dveře od garáže jsou otevřené a její auto je pryč. Tak to vysvětluje, že nezvedá pevnou linku. Sam je na nákupu, nebo u sestry. Jde dovnitř. Dům je prázdný a neuklizený. Thomase to nepřekvapuje, právě naopak. Projde domem rovnou do zadní části, kde je přípravna, s pračkou a sušičkami. Naloží pračku tak, že nemůže ani zavřít dvířka. Pracího prášku je na dně a o aviváži si může nechat zdát. Nastaví pračku, zmáčkne tlačítko Start, a nechá pračku dělat, co umí. Vejde do kuchyně a v dřezu je neumyté nádobí. Odpadkový koš přetéká. Milé přivítání. Otvírá ledničku – prázdná. Prázdná, co se týká jídla. Co se týká chlastu, přetéká. Z mrazáku vytahuje pizzu. Jen se dívá, jestli není prošlá, a dává jí do mikrovlnky. Bere si pivo a hledá čistou skleničku. Vezme talíř a chce ho dát do myčky. Ta je plná. Nemůže najít tablety do myčky. Neleje tam nějaký saponát. Zavírá myčku, mačká start a zbytek nádobí se snaží umýt. Když jí pizzu, bere do ruky papír a začíná psát nákup. Když je pizza snědená, prádlo z pračky nacpal do dvou sušiček, a z myčky uklidil nádobí, tak utřel prach, vyluxuje a otvírá okna, protože se mu začala motat hlava. Jde nahoru, do svého pokoje. Bere si věci na převléknutí a jde si dát sprchu. Horká voda ho mile prohřeje. Zavře oči a nechává vodu stékat po svém, mužném vypracovaném těle. Ví, že na svůj věk vypadá dobře a taky se tak cítí.
Vyrovnal se s tím, že jeho žena miluje více lahev dobrého pití, než svého manžela. A tak se odstěhoval ze společné ložnice, do pokoje pro hosty. Ne, že by mu to vadilo. Než snášet její věčně blbé poznámky, ožralé scény a výčitky. Neměl sílu jí věčně vysvětlovat, že kdyby ona se chovala jinak, tak on by klidně přijal místo v kanceláři náboru pro nováčky. Nebo by je rovnou trénoval, ale nebojoval. Ale když balancoval, mezi životem s ní, nebo životem mezi vojáky, vybral si ten druhý život. Riskoval život každý den, aby ona, jako dalších milionu Američanů, mohla sedět doma na zadku, v bezpečí jejich domu.
Co se vlastně stalo s jeho Samanthou, kterou tak miloval? Měl na ní rád, tu její veselost. To že pramení z chlastu, o tom neměl ani páru. Když se seznámili, tak on byl na Vojenské akademii a ona studovala Univerzitu. Ona byla Miss školy a on byl nejlepší kadet akademie. A sešli se na vyhlášení nejlepších studentů toho ročníku. Začali se spolu bavit, pak chodit a po čase i spát. Thomas neměl lehké dětství. Maminka od nich odešla, když byl Thomas ještě v plenkách. Táta byl zlatý chlap, úžasný táta. Zemřel, když Thomasovi bylo 23 let. Ale máma, je máma. Sourozence neměl. Občas si připadal jako kůl v plotě, úplně sám a ztracený. V akademii si našel hodně přátel a byl velice oblíbený, pro svou tichou povahu. Pusu moc často neotvíral, ale když něco řekl, většinou to stálo za to. Sam naopak byla číslo a bylo jí všude plno. Každou chvíli nějaký ten malér, až ji z Univerzity vyhodily. Thomasovi to bylo jedno, měl Sam moc rád nebo dokonce i miloval a tak se vzali. Za svědka jí šla její sestra Suzanne. Byla starší a taky tak veselá, ale bezproblémová. Vystudovala, vdala se za hodného chlapa, s kterým měla dvě děti, dvojčata kluky. Thomasovo manželství bylo jako každé jiné v USA. Jednou nahoře a jednou dole. Nic zvláštního. Thomas si přál velkou rodinu, asi proto, že byl sám. Sam o dětech nechtěla zatím slyšet. Zatím. Stále opakovala, že je ještě mladá. Spíš se jí nechtělo přestat chlastat, navštěvovat kamarády z mokré čtvrti. Zodpovědnost bylo to slovo, co jí nic neříkalo. S chlastem začali přibývat problémy a maléry. Jednou mu volali, že nabourala auto. Pak že jí nějaký frajer zmlátil. Ona tvrdila, že ho nezná, ale opak byl pravdou. Když navštívil svou ženu v nemocnici, tak ho oslovili policisti. Ukázali mu fotografii útočníka. Thomas zakroutil hlavou a prohlásil, že ho nezná. Co by pomohlo, kdyby řekl, že před pár dny mu někdo do schránky hodil obálku a v té obálce bylo DVD. Sedl si do křesla a DVD si pustil. Nejdříve nechápal, co to všechno má být. Nějaké domácí video, amatérské porno? Než si uvědomil, že je to natáčené v jeho domě. Na koberci v obýváku si to rozdával nějaký pár. Na sedačce seděl nahý mladík a hrál si s přirozením. V tom z kuchyně přišla ožralá, Samantha. Šňupla si lajnu koksu ze stolku před mladíkem. Ani se neobtěžovala sundat si Thomasovu vojenskou košili, nasedla mladíkovi na přirození a už jela jako na koni. A tenhle mladík, jí rozbil hubu tak, že bude mít štěstí, když na pravé oko, bude vidět. Thomas si vzpomene na to, co viděl na tom DVD, a rukou si sjede k přirození. Co si v tomhle domě neudělá sám, to nemá. To už ví. Než vypne sprchu, je hotoví a voda všechno spláchne pryč.