Z displeje mi svítí do tváře, že je právě 5 hodin ráno. Z kuchyně příjemně vrní varná konvice. Slyším smích bratrů. Proč vstávají takhle brzo? Nebo jdou teprve spát? Dala bych si čaj...
Mám v ložnici zrcadlový strop. Občas nadpozemský zážitek. Chtě nechtě stvořím křivý úsměv. To, co na mě zírá ze stropu, je mrtvolně bledé, nespavé noci vykroužily pod očima černou parádu. Pro někoho možná překvapivě, v tom vidím zalíbení. Navíc...Asi jsem navzdory všemu stále člověk obdařený jakousi svéráznou krásou. Taková heroin chic girl, něco jako Kate Moss, pro méně znalé. Vím, jak troufale to zní, ale vůbec mě to nezajímá, nezajímá mě nějaká pokora. Tiše obdivuju svůj heroin chic v kombinaci světla z fialové lampy a září města, co spí méně něž já o nocích. Tohle mě najednou jaksi ukonejší, ačkoliv se jedná jen o malou opozici předchozím myšlenkám, nepřetržitým nosičům paralytické úzkosti, hrubiánům s obsidiánovými meči...Stačí tak málo, tak malinkatý bod v rozbouřeném oceánu a najednou se blížím spánku, jenž mě tak zatvrzele odmítá už tolik nocí.