Neděle 31.8.
Ráno
Řeknu vám, být čtrnáctiletá vesnická holka, s níž se podnikaví rodiče právě přestěhovali do hlavního města, není žádná legrace. A to mi věřte, vím, o čem mluvím. Ta chudinka, vypuštěná ve městě smogu, dýmu a hnusných kluků, co na vás pokřikují ,Hééj, bejby, nechceš to zkusit se mnou?´ jsem totiž já, Sarah Taylorová. Chci říct, ti dva lidi, co si říkají máma a táta, by mohli mít aspoň špetku soudnosti, teda, stačilo by fakt málo, a museli by přece přijít na to, že někdo jako já se na městský život absolutně nehodí. Jenže to ne, oni se klidně rozhodnou, že si zařídí bistro, nejlepší v hlavním městě a možná v celé Americe, a ještě mě přesvědčují, že to tam vlastně nebude jiný než u nás v Green Village. Ale to se sekli, to vám povídám. Už když jsem poprvé viděla náš dům a tohle obrovský začouzený město, věděla jsem, že to už nikdy nebude takový jako dřív. No jen si zkuste žít 14 let v obrovským statku, kde jsou nejbližší sousedi tak 20 mil daleko, mezi samýma živýma zvířatama včetně krav a prasat a do školy chodit každý den pěšky dvě míle, a pak se ze dne na den přestěhovat do padesátipatrového mrakodrapu, kde budete žít ve třicátém osmém patře, kde nebudete mít ani kousíček soukromí, protože jít tady pět minut po chodníku a nikoho nepotkat je zcela nemožné, zkuste se přestěhovat někam, kde nejbližší a taky jediní živí tvorové jsou holubi na ulici, pokud tedy nepočítám hnusnou čivavu naší budoucí sousedky. A to je další věc. Nikdy jsme neměli sousedy. Nikdy! A teď tam budou v jednom patře další čtyři rodiny! A naši ještě říkají, že mám být ráda a mám jim být vděčná. No super. Prostě super!
Neděle 31.8.
Dopoledne při cestě do hlavního města
Nechápu, jak mi tohle naši mohli udělat. Věděli přece, jak na Green Village lpím, že tam mám kamarády a že tam mám všechno… Totiž, ve skutečnosti to dost dobře nemohli vědět, protože před třemi lety jsem byla na podobné úvahy ještě moc malá a poslední tři roky se naši příliš zabývali sami sebou a svými problémy a sny. Vlastně už nejmíň rok mluvili o přestěhování někam, ale já to nikdy nebrala vážně. Byli jsme v Green Village přece tak šťastní...!
Naši by se teď ani nemohli divit, kdybych začala kouřit a fetovat a pít a scházet se s pochybnými kluky. Haha, jako by něco podobného hrozilo. Totiž, z cigaretového kouře se mi dělá špatně, nemluvě o jiném kouři, bojím se injekcí a vzhledem k mému odporu k čemukoli tekutému, co se alespoň vzdáleně nepodobá cole, nepřipadá v úvahu ani ten alkohol. A kluci? Nechtějte mě rozesmát! Jako by nějaký normální stál o to dělat se mnou všechny ty věci, co by mé rodiče nejspíš rozčílily! Nejspíš se v celém hlavním městě nenajde kluk mezi třinácti a osmnácti lety, který by chtěl jít na jediné rande s holkou, co si ani neumí koupit lístek na metro. Nemluvě o obrovských kinech, kavárnách, McDonaldech a poštách. No vážně, vy byste takovou holku chtěli? A to jsem vám ještě ani nepopsala můj vzhled. Oči hrají všemi barvami od hnědé až po žlutou, mám postavu, co by se dala přirovnat k přerostlé dýni a tak moc chlupaté ruce! Ale to není všechno. Je to ještě mnohem, mnohem horší. Mám zrzavé vlasy! Ano, zrovinka já musím patřit k těm ubohým čtyřem procentům populace, kteří jsou nuceni snášet potupné urážky celé společnosti. Já vím, řeknete si, kolik existuje krásných lidí s krásnými zrzavými vlasy. Jenže to jste ještě neviděli ty moje! Jsou tak kudrnaté, že zaboha nejdou učesat, takže mi věčně trčí na všechny strany kolem hlavy. A nechytne se na ně žádná barva! Vážně, kdyby mi teď nabídli roli v nějakém tom pitomoučkém seriálu pro mládež s tím, že si musím obarvit vlasy na blond, při vší dobré vůli bych jim nemohla vyhovět. A tady to máte. Mohla už jsem být dávno slavná, ale kvůli mým vlasům mě režiséři přehlížejí. To přece není fér!
A co tohle? Na Green Village nikomu nevadilo, že mám zrzavé vlasy – no, nejspíš to bylo způsobeno tím, že tam většina lidí vypadala ještě mnohem hůř než já – v těch obrovských holinách a dlouhých kabátech – ale řekněte mi, co budu, proboha, dělat tady, kde bude určitě nejmíň polovina mých spolužaček vypadat jako Christina Aguilerová nebo aspoň jako Angelina Jolieová z Tomb Raideru, což je taky jedinej moderní film, kterej jsem kdy viděla. No řekněte, jak budu moct v takové třídě vydržet?
Jsme tady. Potěš pánbůh.
Ještě neděle 31.8.
Večer v posteli
Tak tohle vážně není fér. Čekala bych aspoň trochu shovívavosti, když už mě donutili být tady. Ale to ne. Oni mi přikázali, že zítra musím do školy. Chápete? Do školy! Zítra! Ještě nebudu v tomhle zatraceným městě ani 24 hodin – i když už jsem se tady párkrát samozřejmě byla podívat na náš nový dům – a už musím jít do školy! Naši říkají, že když tam budu hned první den, líp se začlením do kolektivu. K smíchu, fakt. Jako kdybych měla šanci se někdy do nějakého kolektivu začlenit. Jenže povídejte tohle svým rodičům, kteří mají naivní představu, že právě vy budete miss školy, královna všech večírků a starostka třídy. Ale takovéhle tituly se zrzavým holkám nedávají, to mi věřte.
Neděle 31.8.
11:30
A co tohle? Co si mám proboha vzít na sebe? Vždyť jsem ještě ani nestačila zaregistrovat, co se tady nosí! Mí rodiče jsou normální vrazi mých iluzí, to vám teda říkám.
Tak dost, musím spát, zítra jdu přece do školy!
Pondělí 1.9.
35. škola ve Washingtonu
Mí rodiče jsou bezcitní a úplně bez srdce, jinak by mi tohle nemohli udělat! Nevydržím na téhle hnusné škole ani týden, natož celý poslední ročník! Plač pro mě, má rodná Green Village, jestli se mnou nepraští tohle, tak už nic! Stalo se totiž tohle:
Ráno šel se mnou táta až k metru, ukázal mi, jak si mám koupit lístek a políbil mě na rozloučenou. Musela jsem vypadat fakt děsně, protože tohle už neudělal hrozně dlouho. Možná, že za to mohla ta moje černá sukně pod kolena. Ale možná to, že jsem měla po probdělé noci kruhy pod očima.
Poté, co jsem vystoupila ve správné stanici a dorazila do správné školy, což je, považte sami, na vesnickou holku docela úspěch, mě moje do té doby jakž takž dobrá nálada opustila nadobro. Jen jsem totiž otevřela dveře u vchodu do budovy, začalo to být zlý. Hodně zlý.
„Přiletěla jsi z Marsu?“ otázala se mě jedna z asi stovky barbie, co stály opodál. Měla na sobě červenou minisukni a tílko. Měla tílko!V září! A můj hlásek – posměváček – mi škodolibě našeptával: ,Tohle je móda! Ne ta tvoje černá sukně a šedý svetr. To se hodí leda na pohřeb. Ty jsi ale ve Washingtonu, holka, tak už se s tím smiř.´
Já vím, měla jsem té potvoře přinejmenším vyškrábat oči, ale než jsem stačila otevřít pusu, byla pryč. Ale chtěla jsem jí něco říct, fakt!
Když mě ředitel školy, pan Smith, uvedl do mé nové třídy, bylo mi hned jasný, že tady nebudu oblíbená ani náhodou. A navíc jsem v jedné ze zadních lavic zahlédla tu bárbínu, co mě přirovnala k mimozemšťanovi – a navíc asi oprávněně. Pak přišla třídní, slečna Lemiová, a to vám řeknu, to byl teda šok. Ta ženská měla úplně stejně vosí pas a vyvinutá ňadra a měla podobnou minisukni a tílko, jako ty holky, co se jich bojím a co jich v té třídě bylo jako naseto. Zkoukla mě opovržlivým pohledem – přísahala bych, že byl opovržlivý – a řekla všem těm v lavicích, že jsem nová holka, jmenuju se Sarah Taylorová a že se mají pokusit být na mě milí. A řekla to tak, jako kdyby chtěla dát najevo, že jí teda určitě bude dělat problémy být na mě milá. Potom ještě řekla, že jsem se nedávno – haha, včera! - přistěhovala z malé vesničky a že nejsem zvyklá na davy lidí a ruch velkoměsta. Posadila mě k holce, co vypadala skoro stejně jako já – totiž, měla taky černou sukni pod kolena a svetr, ale měla černé mikádo a byla spíš hubená. Ale vypadala nenápadně a mě napadlo, že se třeba skamarádíme.
Po první hodině nás pustili domů s tím, že zítra začíná normální rozvrh. Byla jsem docela vyjevená z toho, kolik lidí tam běhalo po chodbách, ale to vás asi nepřekvapí, když vezmete k úvahu, že na naší škole je asi 40 dětí. Potom mě ale dohonila ta holka, se kterou jsem seděla, a řekla, že se jmenuje Jennie Howsová a kde bydlím. To mě teda fakticky potěšilo, a tak jsem jí to řekla. Ona se pořád usmívala a nakonec se zeptala, jestli můžeme být kamarádky. Já jsem samozřejmě souhlasila, ale právě v té chvíli do mě narazila ta obludná zombice z naší třídy a začala povykovat a smát se na celé kolo, že dvě největší chudinky z celé školy se daly dokupy a jestli nezaložíme klub hadrníků.
„Nebo se tohle v tý vaší vesnici nosí?“ řekla ještě.
Podívala jsem se na Jennie a uviděla jsem, že je úplně přikrčená a smutně na mě kouká. A já zase měla ten obrovský knedlík v krku a nedokázala jsem říct vůbec nic duchaplného, takže jsem vykoktala něco jako:
„No, tam u nás je to jiný,“ což ji ještě víc pobavilo.
„Pojď, Lucy, ta má dost,“ pobídla tu dlouhonohou krásku její kamarádka a obě odkráčely.
Fakt mi bylo hodně trapně. Chci říct, komu by se líbilo stát uprostřed naprosto neznámé školy a poslouchat urážky budoucí miss Amerika? Takže jsem zašeptala ,Ahoj´ a normálně jsem z té školy utekla. Já vím, že to není fér, ale já už tam nemohla zůstat ani minutu, to mi věřte.
Pondělí 1.9.
„Doma“
Tak teď stojím u okna a koukám ven na rozsvícený Washington. Totiž, vypadá to fakt pěkně, když je tma a svítí všechny ty mrakodrapy a obchůdky a kavárny… To v Green Village nesvítilo nic. Byla tam tma. Úplná tma. Ale tím nechci říct, že by se mi tady líbilo víc než v Green Village, to ani náhodou!
Ale ta světýlka jsou vážně bezva.
Je mi vážně hrozně, když si představím, že zítra budu muset jít zase do tý hnusný školy a vidět tu hnusnou Lucy. Až na to, že ona není hnusná. Ani trošku ne. A nejspíš uvidím taky Jennie, před kterou se cítím pěkně trapně. Zachovala jsem se totiž pěkně zbaběle… a sobecky…
Úterý 2.9.
Dějepis
Jennie je fakt holka, kterou jsem tu potřebovala. Dneska ráno jsem fakt měla v úmyslu se jí omluvit, ale ona ke mně ráno přišla a úplně v pohodě mi řekla:
„Ahoj, Sarah. Tak jak se ti podruhé spalo v novém domově?“ (řekla jsem jí totiž, jak to s mým přestěhováním doopravdy je)
„Nijak zvlášť,“ zabručela jsem a klopila oči, „… víš, Jennie…“
Měla jsem na jazyku omluvu a ona to asi poznala, takže mi rychle skočila do řeči a zeptala se mě, jaký předmět mám nejraději. Tak jsem odpověděla, že angličtinu, a ona se zaradovala. Totiž, ona se pokouší psát básničky a hlavně literatura je jejím koníčkem. Taky mi řekla, že v naší třídě všichni nesnáší naší angličtinářku, jen jí, teda Jennie, připadá moc milá. Zřejmě to je způsobeno tím, říkala ještě, že nenosí nejnovější modely a brýle s tmavými obroučkami a nenadržuje Lucy jen proto, že loni vyhrála miss školy. Což mi přišlo úplně, ale úplně bezva. Chci říct, takovou učitelku bych mohla mít ráda. Potom se to ale trošku zkazilo, protože k nám přišla Lucy a její kamarádky Pamela a Samantha a Lucy se mě zeptala, jaká je moje oblíbená zpěvačka. A když jsem odpověděla, že Edith Piaf, vykulila oči a řekla, že o takové zpěvačce v životě neslyšela, ale že se tomu ani nediví, protože já jsem úplně nemožná a zaostalá. A ona že má ráda Britney Spearsovou. A kdybych náhodou nevěděla, která to je, tak to je ta, co se nedávno rozešla s Justinem Timberlakem a měla krátký románek s Collinem Farellem. Taky se nedávno vdala za svého kamaráda, ale hned se zase rozvedli, nezapomněla dodat. Bylo mi to fakt k smíchu. Totiž, samozřejmě, že jsem neznala žádnou Britney Spearsovou. Dokonce ani Justina Timberlakeho a Colina Farella. Neznám ani jména herců nejznámějšího trháku v Americe, proboha! A taky se vůbec nedivím, že Lucy nezná Edith Piaf. Protože ona patří mezi typ holek, co neuznávají nic, co nedělá duc duc a nezpívá to ,miláčku, buď navždy můj…´ Taky jsem to Jennie potom řekla a ona se smála a říkala, že ona by moc ráda byla tak moderní jako tyhle holky, ale rodiče jí to nechtějí dovolit. To mě teda překvapilo, protože já bych tohle nechtěla ani za nic. Chci říct, radši budu stará dobrá Sarah, než abych si malovala nehty namodro a oči nazlato a měla rudou pusu a v zimě mrzla v tílku.
Úterý 2.9.
Cestou metrem domů
Poslední hodinu jsme dneska měli angličtinu. Byla to docela příjemná změna po dvou hodinách s tou škatulí Lemiovou. Ta učitelka byla totiž vážně bezva. Hezky se na mě usmála a zeptala se mě, co jsem měla z angličtiny na mé minulé škole. Tak jsem řekla, že jedničku a ona se mě zase zeptala, co ráda čtu. Odpověděla jsem jí, že Betty MacDonaldovou a její sestru Mary a ze zadních lavic se zase ozval smích těch holek. Vsadím se, že nečtou nic jiného než harlekýnky. Ale slečna Marksová je okřikla a prohlásila, že tyto autorky patří k jejím nejoblíbenějším a že nečekala takový zájem o ně od čtrnáctileté dívky. Zčervenala jsem pýchou a chtěla jsem se přiznat, že taky píšu povídky a básničky, ale potom jsem si to rozmyslela a usmyslela jsem si, že jí to povím někdy samotě. Totiž, nesnesla bych další posmívání. Chci říct, angličtina a literatura asi budou jediné dva světlé body na téhle pitomé škole!
Úterý 2.9.
Doma
Oh, pardon, zapomněla jsem na Jennie.
Úterý 2.9.
Večer
Ani vám snad radši nebudu říkat, co mi naši zase provedli. Přihlásili mě do tanečního kroužku! Nedělám si legraci. Navíc jsem volala Jennie a ta mi řekla, že tam chodí tancovat i Lucy, Pamela a Samantha.
Zabijte mě někdo! Radši mě někdo zabijte!!!
Ti dva lidi, co mají to právo si říkat mí rodiče, protože mě zplodili a vychovali a vůbec, se nejspíš pomátli. Proboha, já přece neumím tancovat!
Jasně, neumíš, říká táta, ale tam tě to právě naučí. Jasně! Už to vidím. Totiž, pochybuju, že vedoucí toho kroužku někdy v životě slyšela Edith Piaf. Nejspíš ji ve sluchátkách od rána do večera hučí ti děsní Linkink Park, co jsem je dnes ráno slyšela na MTV.
A Lucy! Nebudu tu příšeru potkávat jen každý den ve škole, ale taky každé, každičké odpoledne od tří do čtyř. Nikdy do toho pitomého kroužku nepůjdu, to přísahám!
Středa 3.9.
Odpoledne
No tak dobře, byla jsem tam, naši mě donutili. Ale to vám povím, bylo to ještě horší, než jsem čekala.
Když jsem přišla do šatny, byla už plná holek, ale Lucy tam ještě nebyla. Rychle jsem se převlékla do černých elasťáků a trička. Byla jsem v tom narvaná jako balon a právě když jsem se prohlížela v zrcadlech, které tam byly všude – snad aby se ty štíhloučké a pružné holky mohly obdivovat – vešly ty tři. Jakmile mě uviděly, vykulily oči a údivem otevřely pusu. Taky hned daly hlavy dohromady, samozřejmě.
Dělala jsem, že mě vůbec nezajímá, co si o mně ty tři a celý ten zbytek holek myslí, ale nebyla to pravda. Tím spíš, že všech těch osm holek, co tam bylo, vypadalo stejně. Měly dlouhé vlasy v ohonu, těsné cvičební trikoty a měly sukně. Neměly elasťáky! Měly sukně!!! Krátké, volné, šustivé sukně. Potom se ty tři oblékly (takže už tam bylo 11 holek v sukních a jedna v elasťákách) a Lucy přistoupila ke mně.
„Co tu chceš, chudinko?“ otázala se důležitě a deset hlav se otočilo. Neodpověděla jsem. Co taky odpovědět holce, která si nejspíš vybrala jako svůj cíl pro tenhle školní rok mě co nejvíc znemožnit?
Takže jsem si pečlivě složila všechno moje oblečení a otočila se na první holku, co byla po ruce. A modlila se, aby mě neposlala do háje.
„Ahoj, já jsem Sarah. Ta sukně je tu povinná? Nevěděla jsem…“
Ta holka se zkoumavě zadívala na Lucy a když ta na ni významně pohlédla, pokrčila rameny. A to bylo všechno. Jen pokrčila rameny!
Ani vám nemusím povídat, že mé sebevědomí bylo v tu chvíli zase v háji. Sedla jsem si na lavičku a čekala… ani nevím na co. Nejspíš na zázrak. Nebo na nějakou krásnou a hodnu vílu, co by praštila po palici tu ubohou Lucy Candiovou, osvobodila mě odtud a odnesla zpátky do Green Village.
Potom přišla vedoucí – vychrtlá, asi třicetiletá žena v trikotu, sukni a s ohonem – a tleskla do dlaní. Když mě ale uviděla, jak sedím v koutku a snažím se dělat neviditelnou, došla až ke mně a řekla:
„Á, Sarah Taylorová. Mno, tví rodiče tě popisovali jako štíhlou… no, nic. Pojďte, jdeme.“
To mě teda naštvalo. Netvrdím, že jsem hubená, to ne, ale co mi to má co předhazovat tahle zombice, co má určitě anorexii, bulimii, nebo možná oboje dohromady? Řeknu vám, tohle vážně není fér.
Ale než jsem stačila otevřít pusu k obraně, všechny byly pryč. Ta tělocvična vypadala úplně stejně jako šatna – teda, všude zrcadla, moderně obložená dřevem a tak – jenom byla o moc větší. Ta ženská, na kterou všechny volaly Lilly, zase tleskla a řekla, že se jmenuju Sarah Taylorová a budu s nimi chodit tancovat. Potom pustila nějakou písničku a začala rozcvička. Ta muzika byla přesně to, o čem jsem mluvila. Totiž, ne že bych čekala Edith Piaf, ale tak trochu jsem doufala, že to bude aspoň trošku normální. Ale ono nebylo. Nevím sice, co to bylo, ale rozhodně to nebylo nic, co bych chtěla poslouchat každý den od tří do čtyř.
Po očku jsem pozorovala všech těch jedenáct holek plus vedoucí a musela jsem uznat, že jim to šlo fakticky moc dobře. Hezky vytahovaly nohy do výšky a mrskaly u toho rukama a šlo jim to fakticky moc, moc dobře. A čím víc jim to šlo dobře, tím mi bylo hůř. Chci říct, já nikdy v celým svým životě nebudu tancovat tak hezky jako kterákoli z těhlech holek. Jen jim to budu kazit a ony mě budou ještě víc nesnášet. Ne, tohle vážně nemám zapotřebí.
Po rozcvičce Lilly zase tleskla a řekla, že si zatančíme skladbu, kterou nacvičujeme na školní akademii – probůh!!! – ale já že se mám zatím jen dívat, protože samozřejmě nevím, co tancují. Tak jsem si tam sedla na lavičku a dívala se, jak se ty holky staví do třech řad po čtyřech, jen v zadní řadě úplně v rohu bylo volné místo, které mělo asi propříště patřit mně. V první řadě stála Lucy, Pamela, Samantha a ta holka, co mi neodpověděla, a všechny na sebe mrkaly a chichotaly se. Lilly došla až k obrovské hi–fi věži a pustila písničku, která, jak musím uznat, nebyla až zase tak hrozná. Možná proto, že byla v pomalejším tempu a hrály v ní housle. Pak ty holky začaly tancovat. A v tu chvíli to se mnou málem seklo, to mi věřte. Bylo to tak úžasné a skvělé… a nedovedu si představit, že bych něco takového někdy tancovala já.
Když hudba dohrála, rozhodla jsem se udělat něco, co mě nejspíš před těma holkama shodí navždycky. Ale rozhodně ne tolik, jako kdybych se před nimi pokoušela tancovat.
„Ehm… Lilly…“ vstala jsem, „já… obávám se, že si budete muset hledat jinou tanečnici.“
Nejdřív to vypadalo, že si docela oddychla, ale pak v ní asi zvítězil obchodní duch a ona si vzpomněla na všechny ty peníze od mých rodičů, a tak spráskla ruce.
„Ale drahoušku! Nevyhovuje ti hudba? Nebo styl tance?“
„Ehm…“ sklopila jsem oči, „já totiž… něco takového nikdy nemůžu zvládnout.“
„Hloupost!“ vykřikla Lilly pokrytecky, i když si určitě myslela to samé, „že to bude pro Sarah hračka, děvčata?“
„No, Lilly,“ vzala si slovo Lucy, „myslím… myslíme, že bude opravdu rozumnější nacvičit skladbu bez… Sarah. Chceme přece, aby byla hezká, ne?“
Málem jsem se studem propadla do země. Jasně, nahrála jsem jí na smeč a ona chňapla po příležitosti! Gratuluju, Sarah, jsi fakt jednička!
Ale potom se stalo něco neuvěřitelného. Něco, po čem jsem opět začala doufat, že přece jen nebudu muset spáchat sebevraždu. A něco, co mě přesvědčilo, že ta Lilly nebude vlastně zase až tak špatná.
Lilly si totiž dala ruce v bok a řekla Lucy, že to od ní nebylo zrovna moc hezké, co mi řekla, a že s nimi tu skladbu samozřejmě nacvičím. Bylo to tak milé! Jasně, mohla to udělat pro peníze a tak, ale já jsem si právě v té chvíli, bůh ví proč, začala myslet, že to tak není. Protože to bylo tak moc milé!
Lucy se ušklíbla, a všech těch deset holek se ušklíblo, ale mě to bylo právě v tu chvíli úplně jedno, protože se mě zastala vedoucí kroužku a protože jsem si všimla, že Lucy má nohy do O. Já nemám nohy do O. Jsem tlustá a zrzavá a blbá, ale nemám nohy do O. A víte, že mi bylo hned líp? No vážně, viděli jste už někdy miss školy s nohama do O???
Ale tohle všechno neznamená, že tam ještě někdy vkročím.
Středa 3.9.
23:00 hodin
Dneska odpoledne se stalo něco, co mi nedá spát.
Když jsem přišla z tancování, naši stáli v obýváku a smáli se. Jakmile mě uviděli, běželi ke mně a místo toho, aby se mě zeptali, jak bylo na tancování a já jim to popsala a oni mi řekli, že už tam samozřejmě nikdy nemusím a litovali mě, se objímali a objímali i mě a potom mi řekli, že už je ruka v rukávě. Tomu jsem teda moc nerozuměla, ale oni mi začali zarytě vyprávět, jak dneska běhali po městě a sháněli nějaký domek pro založení svého vysněného bistra, a představ si, Sárinko, jen dva bloky odtud jsme narazili na pěkně zachovalý baráček a když jsme zazvonili na jeho majitele, otevřeli nám takoví milí lidé a povídají: my chceme tady dole otevřít takové bistro!, jenže nám chybí lidi. To víte, manželka by mohla vařit, ale sama na to nestačí. Tak jsme jim řekli o našem plánu a ten chlápek se plácl do čela, prý, dneska máme asi šťastný den, a povídá, tak budeme spolumajitelé a je to, ne? Ženský budou vařit, my číšničit a jsme ready!
No to víš, Sári, my byli hnedka pro, tak jsme si plácli. Senzační náhoda. No a večer tam jdeme domluvit podrobnosti. A ty jdeš s náma.
No, tak jsme šli. A řeknu vám, nebyla to poslední náhoda toho dne. Protože tam, tam v tom malém domku se stalo něco, co mi teď nedá spát.
Ti Candiovi byli vážně moc a moc bezva. Ale měli jednu chybu. Vlastně dvě.
1. Jejich dcera se jmenuje Lucy Candiová a je to ta největší potvora v naší škole a možná v celém Washingtonu, Americe a světě.
2. Jejich syn se jmenuje Jonathan Candi a je to ten nejkrásnější kluk v celém Washingtonu a možná v celé Americe a světě.
No... těpic!
Takže naše návštěva vypadala asi takhle:
Naši seděli na sedačce, každý na jednom křesle a bavili se. Já, Lucy a Jonathan jsme seděli na zemi. Lucy mě propichovala očima a já nábožně zírala na hnědookého blonďáka Jonathana. Vždycky se mi líbili hnědoocí blonďáci!!!
„Děti,“ pobídla najednou paní Candiová dvě čtrnáctileté slečny a jednoho asi šestnáctiletého chlapce, „pročpak si nejdete hrát nebo si alespoň nepovídáte? My jsme vás neseznámili, co?“
„Známe se,“ zavrčela jsem.
„Chodíme spolu do třídy,“ propíchla mě krásnýma, ale zlýma očima Lucy.
„Ale to je skvělé!“ zaradovala se paní Candiová, „tak se všichni tři hezky zvedněte a běžte si hrát.“
Fakt dík, paní Candiová, ještě mě s těma dvěma nechte o samotě! Mně totiž nepřipadá skvělé, že vaše dcera je má spolužačka a že jsem se nejspíš právě zamilovala do vašeho syna. Mně ne!
Jen jsme vyšly na chodbu, Lucy si dala ruce v bok a spustila: „Jsi vážně hrozná, Sarah Taylorová! Nejdřív si přijdeš do naší třídy, potom přilezeš do našeho tanečního kroužku a nakonec se snad vetřeš i k nám domů! Musíš se mi pořád plést do života?“
Řekla jsem jí, že kdyby to záleželo na mě, nechtěla bych se s ní potkat nikdy a ona zalapala po dechu. Mrkla jsem, co na to Jonathan a jeho reakce mě vážně překvapila. Čekala jsem zlobu, nenávist nebo údiv, ale pobavenost teda fakt ne. Chci říct, co je zábavného na tom, že na sebe dvě holky skoro křičí na chodbě rodinného domu a že nekřičí víc jen proto, že by to mohli zaslechnout jejich rodiče? No, nejspíš na tom něco zábavného bude, protože Jonathan měl podle všeho co dělat, aby nevyprskl smíchy.
Otočila jsem se a chystala se jít zpátky do obýváku, když se za mnou ozval Jonathan. Řekl, ať neblbnu, že když se tam teď vrátím, bude to vypadat idiotsky. A to byla pravda.
„Co mám tedy dělat? Poslouchat urážky tvé sestry?“ zeptala jsem se ho, jako by tam Lucy nebyla.
„Ne. Jít se mnou.“ A já šla. Jako ve snách jsem šla za tím nádherným klukem do jeho pokoje. Byl vážně moc hezkej – teda ten pokoj. Byl celej do bíla – postel, skříně, stůl a židle.
„Posaď se,“ vyzval mě. Tak jsem si sedla a řekla jsem mu, že moc děkuju. A on se na mě zdvořile usmál a řekl, že si jeho sestry vůbec nemám všímat, protože je praštěná jako její kamarádky a jako ostatně všechny holky. To mi přišlo k smíchu a jemně jsem ho upozornila, že jsem taky holka a tudíž jsem asi taky praštěná. Nato on zčervenal a začal úplně božsky koktat, jako že to tak nemyslel a já že ne, a tak.
„Ale Jonathane,“ rozesmála jsem se, „dělala jsem si legraci.“
Potom mě Jonathan poprosil, abych ho neoslovovala Jonathane, ale pouze Jone. To mi přišlo tak hrozně milé! Zkráceninami jmen se přece oslovují přátelé!!! Ještě dlouho jsme si pak povídali v jeho pokoji. Prozradil mi, že tohle město nesnáší – prý vždycky snil o tom, žít na samotě v malé vesnici. Když jsem mu popsala náš minulý život, byl naprosto nadšený.
Ale to úplně nej, nej, nejlepší jsem si nechala nakonec. Když zjistil, že jeho škola je jen kousek od té naší, nabídl mi, že mě bude každé ráno doprovázet! Jupí!!!
Že by to v tomhle smradlavým městě nakonec nebylo tak zlý?
Středa 3.9.
23:45
No řekněte, nebylo by skvělý vzít si Jona a odstěhovat ses ním na naši farmu a žít tam šťastně až do smrti?
Čtvrtek 4.9.
Matematika
Nebude žádná svatba, žádná farma, žádný společný život! Nenávidím Jonathana Candieho! Ten podrazák, hňup, hnusák, idiot!!! Jak jsem si mohla myslet, že může být jiný než jeho sestra? Sakra, vždyť jsou z jedné krve! Sarah Taylorová, pasuji tě na největšího hlupáka roku! A ty si ještě naivně myslíš, že by tě mohl mít rád!
Myslíte, že přeháním? Ani náhodou.
Dneska ráno, když jsem měla jít do školy, se pro mě Jonathan – nemíním tomu bídákovi říkat Jone – opravdu stavil. Šli jsme spolu do školy a vesele si povídali. Bylo to fakt bezva a mě zase zaplavil ten hřejivý pocit po celém těle – myslím, že se tomu říká láska. No a když jsme byli před naší školou, mrknul na hodinky a prohlásil, že máme oba ještě spoustu času a že by mně něco ukázal. Souhlasila jsem hned ze dvou důvodů. Za prvé bylo opravdu brzo a mně se ze všeho nejmíň chtělo sedět v lavici a poslouchat Lucy a za druhé mi s ním bylo fakticky moc pěkně. Tak jsem tedy kývla a šla s ním do nedalekého parku. Dívali jsme se na odkvétající růže a Jonathan mě najednou objal kolem ramen.
Ptáte se, co je na tom tak hrozného? Tak poslouchejte...!
Cestou zpátky ke škole jsme potkali partu kluků a Jonathan byl najednou jako vyměněný. Začal na ně pokřikovat ,ahoooj´ a ,čauvec kámo´ a na mě jakoby zapomněl. Jakoby úplně zapomněl na holku, co ji ještě před pěti minutama objímal kolem ramen. A to ještě není všechno. On se k těm klukům připojil a odešel s nima! Fakt na mě zapomněl!!! No, tohle všechno bych možná ještě překousla, ale… on se se mnou ani nerozloučil. Nedělám si legraci. Neřekl mi ani ahoj! A právě když jsem tam tak stála, prošla kolem mě Lucy se Samathou a chichotaly se. Bože, chci umřít.
Čtvrtek 4.9.
Chemie
Právě mě napadlo něco strašného! Co když to celý bylo jen divadlo? Co když se mi Jonathan, který přirozeně poznal, že se mi líbí, chtěl tímto způsobem jen pomstít za to, že otravuju jeho sestru??? Nejdřív hrál milého a sympatického a div ne zamilovaného kluka, a potom mě hodil přes palubu… Vypadá to, ž
Čtvrtek 4.9.
Později
Musela jsem ten deník ve škole rychle schovat, proto ta nedopsaná věta. Náš chemikář, pan Lawely, si totiž všiml, že něco píšu pod lavicí. Chtěl mi ten sešit sebrat!!! Bože, to by mi tak ještě scházelo. Dost na tom, že zase musím na to pitomý tancování. A bude tam i Lucy! Její bratr se jí už určitě pochlubil, jak se mnou zatočil. Uá!
Čtvrtek 4.9.
Ještě později
Právě mi volal Jonathan Candi! On si myslí, že po tom všem s tím ještě budu mluvit! Nejspíš má pro mě připravenou nějakou další pomstu – bůh ví za co tentokrát. Ale já už nenaletím, to je přece jasné!
Pátek 5.9.
Dějepis
Včera večer jsem byla moc vysílená na to, abych popisovala své pocity z tancování. No, ono ani není o co stát. Mám pocit, že nikdy nemůžu být tak přirozená jako ostatní. A to, že mi Lucy 11x za hodinu řekla ,jsi jelito´ , 9x ,můj bratr má hold na lepší´ a celkem 23x se na mě ošklivě podívala, už není vůbec k chlubení.
Nacvičovaly jsme tu skladbu. Byla jsem poučena, že ta houslistka se jmenuje Vanessa Mae a ta skladba Destiny. Musím říct, že některá populární hudba může být vážně hezká. Tím ovšem neschvaluju všechny ty Rasmusy a Linkink Parky!
Víte, ta skladba má vážně působivej začátek. Stojíme tam tak v těch třech řadách a najednou všechny zvedneme ruce i nohy do výšky a začneme s nima mrskat. Chci říct, ta skladba je vážně moc pěkná – ale ne když ji tančím já. Dneska už jsem měla sukni, jako všechny ostatní holky a vypadala jsem v ní fakt děsně. Tak, že kdyby mě v ní někdy viděl Jonathan Candi, nejspíš by ho nikdy nenapadlo mě obejmout kolem ramen.
Oh, pardon, já zapomněla, že to udělal jen kvůli své sestře!
Jenže to nějak nesedí. Třeba to, že se pro mě dneska ráno zase stavil. Totiž, musí přece vědět, že jsem na něj naštvaná! Anebo… poslal mi po Jennie vzkaz. No vážně, malý lístek, na kterém bylo napsáno: Můžeme si promluvit? Ten kluk je snad cáklej! Ale tak děsně krásnej…
Pátek 5.9.
Večer
Když jsem dneska přišla z tancování, naši mi oznámili, že dneska večer opět jdeme ke Candieovým. Otráveně jsem se zeptala, jestli u toho musím být, načež na mě táta mrknul a řekl, že Jon by mě tam jistě rád viděl a já zase jeho. Hrozně jsem se rozčílila a vynadala tátovi, co se o to stará a že se mi Jonathan vůbec nelíbí a není mi ani sympatickej.
Říkám všem rodičům, nebuďte takhle neohleduplní ke svým pubertálním potomkům. Až spáchají sebevraždu, co pak budete dělat, no?
No, ale naši mi řekli, že by se slušelo tam jít, protože Candiovi by si mohli myslet, že proti nim něco mám. Šla jsem, ale jen kvůli Candiovým. Ti mi totiž vážně nevadí! Ovšem jen pod podmínkou, že mě naši v žádném případě nenechají s těma dvěma o samotě.
Candiovi mě usadili pěkně doprostřed, mezi Lucy a Jonathana – bože, jak můžou být někteří lidé tak slepí?! Dělala jsem, že tam sedím sama, ani s jedním jsem se nebavila. I když si myslím, že ten večer mi to docela slušelo – tedy v rámci možností, samosebou. Abyste rozuměli, neměla jsem už dlouhou černou sukni a šedivej svetr. Nechtěla jsem to sem psát, abyste si nemysleli, že se začínám měnit na Lucy Candiovou, ale když na to přišla řeč…
Včera jsem byla odpoledne s mamkou ve městě. Koupila jsem si novou sukni a dvě trička. Ta sukně je sice pod kolena (nic nad kolena bych si na sebe nikdy nevzala) ale je riflová. Má kožené vázaní. A trička jsou obě bílá s černými nápisy. Taky jsem si koupila make – up, nenápadné oční stíny a šampon na pevné vlasy. A to byla, pánové, bomba! Vždycky jsem měla pocit, že mé vlasy nezkrotí nic. Ale když jsem se dneska ráno probudila a sáhla si na hlavu, málem jsem začala křičet, vážně. Moje vlasy byly asi o 75 % jemnější! Nedělám si legraci. Moje vlasy šly učesat!!! Vlály mi kolem hlavy jako každému normálnímu člověku. Vážně, když jsem se dneska ráno, učesaná, namalovaná a oblečená podívala do zrcadla, měla jsem pocit, že fakt nevypadám zle. Taky Jennie říkala, že mi to moc sluší. Ale na tancování to bohužel tak nevypadalo – totiž, Lucy na mě měla stále stejně hnusných poznámek. No, a tak jsem tam seděla mezi těma dvěma podrazákama a dělala, že zaujatě poslouchám rozhovor našich a Candiových. Ale neposlouchala jsem je. Ani trošku ne. Protože Jonathan Candi má vážně moc a moc hezké oči. I když jsem na něj samozřejmě děsně naštvaná, na tom, že ho nejspíš miluju, to bohužel nic nemění.
Seděla jsem s rukama za zády a najednou jsem ucítila dotek něčí ruky. Byl to Jonathan! Samozřejmě jsem mu svou ruku hned vyškubla, ale on se nenechal odradit. Začal mi totiž na ruku kreslit písmena. Cítila jsem P…RO…M… okamžitě mi došlo, co má na mysli a naštvaně jsem vstala. Obrátilo se na mě 5 párů očí. Rádoby klidně jsem tedy řekla: „Ehm… moc mě to mrzí, ale budu se s vámi muset rozloučit. Totiž, tady jsou v matematice trochu napřed, musím se to doučit…“
Paní Candiová spráskla ruce: „Božínku, to je škoda, zlatíčko. A nechceš, aby ti s tím pomohla Lucy? Ona má z matematiky jedničku..“
„Nenene,“ bránila jsem se vehementně, „já to zvládnu sama, děkuji.“
Candiovi tedy sice upustili od nápadu zajistit mi doučovatelku, ale poslali se mnou domů Jonathana, abych prý trefila. Tak nevím, jestli to doučování s Lucy nebyl přece jen lepší nápad. Jenže Jonathanovi se to očividně líbilo. Nechápu to, ale je to tak. Totiž, já jsem se zařekla, že na něj za celou dobu nepromluvím ani slovo. Ale on mlčet nechtěl. Ani trochu ne. Po několika krocích se na mě otočil a řekl:
„Nechápu, proč se mnou nechceš mluvit, Sarah. Myslím, že jsem nic tak hrozného neprovedl. Jasně, nechal jsem tě tam stát, ale… za to se omlouvám a myslím, že bys mi to mohla odpustit. Nebo se na mě zlobíš kvůli něčemu jinému?“
Zatočila se mi hlava. Co se mi to tu ten kluk snaží natlouct do hlavy??? Myslí si, že se snad znovu nechám nachytat? Myslí si o mně, že jsem tak blbá??
Tak jsem mu řekla, aby si ze mě nedělal legraci, že moc dobře vím, o co mu doopravdy jde. Tvářil se sice opravdu udiveně, ale já se od něj nenechala podfouknout. Vážně, byla jsem na sebe úplně pyšná. Ono totiž nenechat se podfouknout od někoho, do koho jste bláznivě zamilovaní a kvůli jehož očím se vám podlamují kolena, je vážně moc, moc těžké. Ale já, Sarah Taylorová jsem to dokázala!
Sobota 6.9.
Pozdě večer
Není nic, co by člověka víc vysílilo, než trávit celý den spřádáním plánů s vašimi rodiči a s rodiči vaší největší nepřítelkyně na světě. Více zítra, jsem stráášně unavená.
Neděle 7.9.
Dopoledne
Jsem vážně ráda, že mí rodiče uznávají den odpočinku. Protože vám přísahám, že kdybych měla dnes znovu celý den lítat od ledničky ke sporáku a od sporáku do obýváku a obsluhovat mou mámu a tátu a Candiovi, zatímco oni sedí a sní s otevřenýma očima o nejlepším bistru ve Washingtonu, tak bych se z toho asi zbláznila. A o tom, že ve vedlejším pokoji sedí na koberci otrávená Lucy Candiová, čte si váš nejnovější Cosmopolitan a poroučí si oříškovou zmrzlinu a colu, radši nemluvím. Stejně jako o Jonathanovi, který pro změnu sedí ve vašem pokoji a na vašem novém počítači celý den střílí armády a armády svých protivníků. A i ten chce samozřejmě zmrzlinu, tentokrát ale pistáciovou, a colu.
Když mi naši oznámili, že tahle sobota bude probíhat následujícím způsobem, nejdřív jsem byla docela ráda. Chci říct, když budu obskakovat hosty, Lucy nebude mít čas si ze mě utahovat a Jonathan nebude mít čas chtít si se mnou promluvit, to je logický, ne? Jenže to jsem ještě nevěděla, že toho ty zatracený lidi budou chtít tolik! A že si ze mě Lucy nebude utahovat? Haha, Sarah, jsi fakt naivka! Jediná změna byla ta, že už mi nenadávala „pitomečku“, „vtěrko“ a „chudinko“, ale „hospodyně“, „posluhovačko“ a „popelko“. Byla jsem fakticky moc, moc ráda, když se v devět večer za celou Candiovic rodinou zavřely dveře!
Neděle 7.9.
Navečer
Divím se, že můžu ještě psát, že vůbec udržím tužku v ruce, že se vůbec dokážu soustředit na slova a věty!!! A mně bylo hned divný, že jsem celý den z mého pokoje slyšela bouchání, dunění a vřískání, to jak Jon mlátil do klávesnice a zuřivě mačkal myš, aby mu některý z teroristů ohrožujících mravní výchovu mládeže neunikl, a pak najednou, asi od sedmi, nic.
Ano, Jon.
Před malou chvílí jsem v počítači nalezla následující dopis:
Drahá Sarah!
Musím se přiznat, že stále ještě nerozumím tomu, proč se mnou nechceš mluvit. Protože jestli je to jen kvůli tomu ránu, kdy jsem tě, přiznávám, sprostě, vyměnil za partu mých spolužáků, zdá se mi to trest trochu neuměřený.
Ani nevíš, kolik úsilí mě stojí tenhle dopis sesmolit, protože se slohem jsem vážně na štíru...
Chtěl bych jenom, abys věděla, že se za to, co jsem udělal, velmi stydím. To ale nemění nic na mém názoru, že bys mi to mohla odpustit.
Nebo se zlobíš kvůli něčemu jinému? Ale kvůli čemu?? Ptal jsem se i tvé kamarádky Jennie, ale ta nic neví.
Totiž, Sarah, abys tomu rozuměla, já tě mám rád. Věděl jsem to hned, ale teď to vím ještě jistěji. Prosím, až si tohle přečteš, zavolej mi, ať si to ujasníme.
Tvůj Jon
Štípněte mě někdo, ať vím, že to je pravda!!!
Neděle 7.9.
23:00
Tohle už je v tomhle týdnu podruhé, co nemůžu spát. A pokaždé kvůli stejné osobě. Totiž, když jsem si přečetla ten dopis, měla jsem vážně velkou, velikánskou radost. Myslím, že Jon nelže. Nebo lže? Nemám dost sil na to, abych zvedla to pitomý sluchátko a zavolala mu, nehledě na to, že je jedenáct hodin v noci a každý normální člověk už spí. Jo, to sedí. Každý normální člověk!!
Pondělí 8.9.
3:45 ráno
Je to zvláštní. Ještě před týdnem bych zapřísahala na co byste chtěli, že Washington nesnáším a vždycky nesnášet budu, ale teď..
Chci říct, a nesmějte se, že za ten týden tady v hlavním městě jsem se změnila víc než za tři roky u nás v Green Village. No jen považte sami. Copak je normální, aby holka za týden kompletně změnila svůj styl oblékání, účes, začala ze dne na den tancovat (v pátek mě Lilly 6x pochválila, a nevypadalo to, že by to dělala jen kvůli penězům od mých rodičů!), zhubla 2 kila, zamilovala se a našla si prima kamarádku? Dovolte, abych odpověděla sama. Není to normální.
A víte, co je na tomhle všem to úplně nejnenormálnější? Mně se to líbí!!!
Tak se mějte pěkně. Já se budu mít taky pěkně, slibuju.