Vše hnije v duši mé a v dusivé mlze umírání

kanu páchnoucí krůpěj do světů za mlhou

přeplněn vlnami věčného znechucení

života dávno již vyprahlou ozvěnou

 

Na zetlelém hrobě v studených stínech mrznoucích

hledám dozvuky ztracených průsvitných rán

mezi mdlými skřeky těch věčně tonoucích

po hnilobě a vlhkem páchnoucích zahrad

 

V ohyzdné vůni se minulost připomněla

ve skřípavém zvuku útržků vražedných vět

nechutná vzpomínka duši mi spoutala

v průhledné rakvi nadarmo prožitých let

 

Hrou děsivých souzvuků Bezmoc hrála

na strunách Zoufalství ohavný pazvuk stékal

do uší a srdce lepkavým rosolem do celého těla

můj vyprahlý život jak mrtvoly břich otékal

 

Přidušený hrůzou z příšerných snů pel svál

z křídel motýlích snových bodavý hrobní vánek

radosti svěží naivní jas jenž mrtvého by hřál

zadusil polštář odporných vzpomínek

 

A světlo živých prach krutě v očích pálí

pod černým závojem soumrak smutek tkal

smrtonosnou realitu co ve mně navždy leží

vyprchalý odraz mrtvých snění rozdírá žal

 

Krev rtů věky již vysátá – neživot v nebytí ji vysál –

a žár chorobných iluzí v horečkách nocí

mrazivým dechem vyvátý mrtvého dech Smrti svál

v tikotu hodin neústupných každý ze světa vyhoří

 

Už svítá zjasňuje obzor hřbitov se proměnil

na hrobě mdlý ležím svírá mne protivný chlad

blednou obrázky dávných dní čas černý plášť odhodil

jak šikovný řezbář mě zbavuje tíhy snad

 

Vše hnije na hřbitově a v extázi umírání

skřekem odporným kalné ráno mlhou

přikrylo se jak hnusným rubášem posledních přání

a já vydal se domů tlející umrlec bahnitou cestou