, 27. 11. 2017, Povídky
Bývala to rozlehlá planina na kraji města. V létě hlína s prasklinami od sucha, sem tam trs trávy, v zimě bílá plocha. Čas od času čněla do výšky špice cirkusového stanu a vedle něj se promenádoval slon. Šedou barvou zapadal do prostoru. Byl to tak trochu neviditelný slon.
Krajina se náramně hodila k pouštění draků a snů, k vycházkám se psy a běžkování.
Teď tady stojí rozlehlá, jednopodlažní nákupní centra s rovnými střechami a parkovištěm. Vlastně taky cirkus, jen pod jinými názvy.
Vozíky drnčí po zámkové dlažbě tam a zpět a vesele to cinká: pivo v akci!
Chlapík v montérkách vyrazil do akce: veze prázdný výčepní sud. Kšiltovku pěkně do čela, a hurá do sámošky. K autu se vrací naložen, kolečka rudlíku šoupou o beton, tetovaný krk naběhne námahou. A soudek putuje do kufru. Každé desáté pivo vyjde zdarma, představ si, mámo! Mamka se diví a fantazíruje. To zas bude noc. Zamyšleně típne cigárko, vajgl letí na zem, a nasedat. Čtvrteční večer je prý malý pátek, halasí taťka... Velký flám může začít. Děti jako vyplašená ptáčata v autohnízdě mrkají za okny na ten svět venku. Odjíždějí.
Periferním pohledem zahlédnu známého: ze dveří spěchající muž se sklopenou hlavou je přece Blonďák, hlavní postava z mé povídky stejného názvu. Vychrtlý, ve stejném, jen omšelejším, džínovém oblečku, a zateplené vestě, již jsem mu kdysi darovala. Blond vlasy splihly v mastné provázky, už nemají původní, záviděníhodnou barvu zralého obilí. Zpod ofiny vyčuhuje podezíravý, bleskurychle vyhodnocující pohled.
„Zloději jeden, nechci tě tady už vidět...“ vybíhá za Blonďákem prodavačka s nadávkou na rtech. Ten se mezitím dává na útěk. Jednou rukou cosi přidržuje pod kabátem. Jak ho znám, jistě to bude láhev tuzemáku. Prodavačka nakonec odevzdaně mávne rukou a vrací se dovnitř obchodu. Vánoční koleda rezonuje z reproduktorů - vybízí ke smířlivosti. No, tak to manko zaplatíme všechny společně, pokrčí žena za pultem rameny. Pěkný průvan v kase. To zas budou svátky.
Na okraji areálu stojí jediná patrová budova ze skla. Plocha zrcadlí realitu desítek zaparkovaných automobilů a mumraj kolem. Nejvyšší patro dnes promítá sugestivní film – západ slunce nad planinou. Koukneš napravo na skutečnou oblohu a napadá tě zadumaný verš z ruské básně:
„Západ hasne v dáli růžové, na obloze vyšly hvězdy mé...“
Podíváš se vlevo - poslední patro kancelářské budovy odráží tu krásu pod oponou soumraku.
Planina už vlastní jen kus nebe.