, 17. 11. 2017, Povídky
Hvězda
Zimní časné ráno. Šestnáctiletá studentka uměleckoprůmyslové školy, dívka s jemným obličejem a kruhy pod očima, nemohla spát. Hlasy k ní hovořily už od září. Nejvýrazněji v noci.
Stála u okna s odhrnutou záclonkou v pronajatém pokoji. Ráda by si zapamatovala východ slunce, jeho odstíny. Poslední hvězda zapadá za obzor. Pohasínají i světla pouličních lamp. Protější vrch se na chvíli stal sám sebou, bezbarvým, vlídně zaobleným obrem. Reflektory auta, které, jako pokaždé brzy ráno vyjíždělo z garáže, blýskly i do okna privátu. A pak slunce nesměle rozhrnulo jasně žlutou oponu nad Křížovou horou a prvním růžovým prstem se dotklo věžičky kaple.
Srovnala výkresy, které malovala v minulých nocích, a pevně svázala do desek. Nové léky od místního psychiatra nepůsobily tak, jak by měly, takže jen ztěží rozeznávala příčinu svého vyčerpání. Vzbudila kolegyni na pokoji ke snídani. Když už byly venku, tak pod záminkou, že si nevzala s sebou do školy něco potřebného, se vrátila na okamžik do pokoje. Položila vypnutý mobil na desky s kresbami a potom dohonila kamarádku. Telefon už nebude potřebovat. Zvedla si límec šedivého kabátu vysoko na krk a přes uši narazila pletenou čepici od maminky. Nechce slyšet to našeptávání, uhádala si s ostatními uvnitř sebe ještě tento den. Co mamka a tatínek, mají jen ji. Dnes večer určitě budou telefonovat, má svátek, je Lucie. Nedovolají se.
V polední pauze se studenti umění vyhrnuli před školu, někteří zamířili do bufetu vedle školy. Majitelka Renata s narezlými copy spletenými z husté hřívy vlasů vařila moc dobře. Přelétla pohledem od pultu skupinku hladových prváků. Měla k těm mláďatům skoro mateřský vztah. Dívka v šedém flaušáku až po paty postávala u dveří a nedala si ani polívku. Kamarádka ji přemlouvala, ale marně. Mámu na ni, asi drží nějakou nesmyslnou dietu, nespokojeně zakroutila hlavou Renata a utřela dlaně do výrazných boků přepásaných zástěrou. No, co bych měla říkat já?
Lucčina spolubydlící Jana zamířila po odpoledním vyučování do města, musí přinést kamarádce kytičku k svátku. Přemýšlela, zda by neměla někomu dospělému říct o narůstajících problémech Lucie. Musela by porušit slib, který jí dala v září, že totiž nikomu nepoví o schizofrenii, která se objevila u dívky ve čtrnácti letech. Ano, podívá se na číslo její mamky v telefonu a zavolá k nim domů, vždyť Lucka celé noci nespí a maluje a maluje…
Koupila sytě rudou růži na dlouhém stonku a šla na privát. Lucie tam nebyla. Jak to, že tady leží její mobil? Rozvázala desky pod ním a rozložila na kreslícím stole čtvrtky pomalované kříži, hroby… Sakra, to je Lazebnický most ze zámku. Jana si znovu oblékla zimní bundu, zabouchla dveře a venku se pustila do běhu. Před očima měla Luckou malovaný obrázek s vytečkovanou dráhou pádu z mostu na pěšinku dole. Přes nádvoří zámku běžela závod do vrchu, závod o život.
Dívka seděla na obrubě mostního zábradlí a kámen i přes teplý flauš hodně studil. Posunovala se k okraji a dlouhé hnědé vlasy už patřily vánku té výšky. Jen aby pod mostem nikdo nešel.
Zaklonila hlavu a zahlédla první hvězdu. Možná to je ta z rána, která poslední přepadla za horizont…