Když utichne ptáků zpěv,
když dolehne ne mě hněv,
mám špatný den.

Když nastane konec světa,
když po lásce zbude věta,
je to jak zlý sen.

V těch chvílích tma zebe,
v těch chvílích, kdy nemám tebe,
v těch dobách jdeme
každý sám.

V těch chvílích je ze mě troska,
jak bez povozu vozka,
v těch chvílích připadám si
sama.


Jak člověk, tvor to společenský,
bez druha může živořit?
Jak vůbec, jak vůbec může
bez přízně duše žitím jít?

Pak tahle freska bezejmenná
nadarmo projde životem,
pak tahle troska rozmrzelá,
najednou zmizí za plotem.

Straší mě ve snech smutní lidé,
jež míjí se a vzdychají,
ach kdy já budu,
ach kdy on bude,
kdy naše sny se setkají?

Zkusme všem citům otevřít vrátka!
Zkusme všem milým i nemilým
ukázat, že zima je krátká,
ať nezmizíme pod bílým.