, 12. 10. 2017, Povídky
V noci
Laskavý čtenáři, očekával jsi pár pikantních historek z nočního života lázeňského? Tak daleko fantazie náhodné okolojdoucí nesahá…
Kolonádu vylouply z noci lampy ve tvaru úplňku. Nevíš, co je živé a co papundeklová kulisa, v tom sporém světle se prolíná okázalost budov s ruinami domů na okrajích městečka.
Za rozednívání vykoukne host z okna. Pokojské jdou v jednom šiku, aby uvnitř povinně napřímily bolavá záda. Obtěžkané obrovskými vozíky povlékají a šůrují, občas úsměv darují. Kuchařky jsou na svých místech dávno předtím. Lázeňské, jako každé ráno, leští vany.
A venku černí šerifové odhánějí od okének a dveří hubené kočky. Začíná všední den.
V hale
Předsálí jídelny, kudy procházejí všichni strávníci. Dopoledne se hala promění v místo podomního prodeje podle roky dodržovaného rozpisu. V pondělí se na pultu ze stolů objeví vonné masti a kosmetika, posléze vystřídané butikovým oblečením, stříbrem, zlatem či kabelkami. Podlaha z parket se na několik hodin mezi obědem a večeří promění v prkna, co znamenají svět. V hlavní roli spektáklu prodejce, tragéd či komik, s nasazením dle nátury a obsahu své peněženky.
Vrcholné představení hodné ceny Thálie se odehrává každou středu. Dva ostřílení selfmejdmeni rozvěsili přes zábradlí pásky, na stoly naskládali kabelky a kožené (???) rukavice s portmonkami. Vyčkávají. Ten mladý a hezký u vchodu haly, starší a chytřejší za pultem. Přicházejí strávníci, představení začíná. Hezký oslovuje a přemlouvá, až se hala točí, starý inkasuje, až přecházejí oči. A má hladový pohled, vlčí…ty máš taky hlad, poobědval bys, tedy koupíš...
Chceš druhý den reklamovat polorozpáranou kabelku či rukavičku? Není komu…a do týdne tě největší vztek přejde. Každý umělec má právo na honorář, přece.
V kulaté cukrárně.
Neuklizený slunečník, truchlivý pozůstatek posezení na zahrádce, propouští prověšenými dílci plátna dešťové kapky. Stékají na maketu kužele točené zmrzliny hned u silnice. Bývávalo…ještě před pár dny. Cukrárna u kruhového objezdu je útočištěm lázeňských hostí při návratech z odpolední procházky. Jediné místo u stolků není volné. A ve vzduchu eskaluje kromě vůně kávy skořice a vanilka z čerstvě pečených oplatek. Vše je zde přívětivé a dokulata. A legrace k tomu zdarma.
Pán, říkám mu Tlučhuba, výřečností zcela ojedinělou naprosto ovládl pozornost dámského osazenstva.
„Tak paní, nestyďte se a povězte, jak to bylo u vás, když jste se vdávala? Kdo si bral koho, pán vás nebo vy jeho? Tak do toho, a co vy, madam, jak to bylo u vás?“ Dámy, celé tumpachové z přívalu řečí a řečiček, vtípků a srandiček vyprávějí, diskutují, smějí se a září.
Tlučhuba exceluje:
„Dámo, madame mých zářivých snů, a kdy jedete domů? Zítra, už zítra? Ne, madame, vy prostě nemůžete odjet…dnes jste tu potkala mne!“ A rukypolíbení k tomu. A už si ji vede k domu. Lázeňskému domu…
Společnost oněměla lítostnými vzdechy. Kruh v kulaté cukrárně se uzavřel.