, 9. 10. 2017, Povídky
V denní kavárně
Někdy kouzlo místa stojí a padá s jediným člověkem. Tady je tou osobou servírka Jaruška. Malá, v černém, upravená, úsměv ve vědoucích oříškových očích.
Obsluhuje zákazníky posedávající mezi kulatými stolky, kteří nad šálkem kávy pročítají denní tisk a vyčkávají koupelového času. Poklid, až nuda.
U krátkého pultu s barovými stoličkami to však žije. Obstarožní Němci šprechtí s nymfičkami pozdně středních let z řad pacientek. Čas od času se najde nějaký kníže Rohan a baví a hostí celý bar.
U Jarušky se splétají a rozplétají zamotané vztahy hostů, současných i minulých. Jakou křepelku má teď X.Y., boháč a bývalý vekslák, a že ona je Ruska, co děti, mají si kde hrát? Polosvět v pološeru rubínové tapety malého kumbálu bez denního světla. Vše, co hýbe lázněmi, je promíláno tady s VIP hosty minibaru. Vlastně je tu neoficiální ředitelství a jeho šéfka, nonšalantní a decentní Jaruška s fernetovýma očima, od pondělí do pátku na svém místě. Ví vše a nepoví nic, tedy nikdy nepravému člověku.
V koupelích
Nablýskané nerezové vany jsou místem pro přijímání radonové stopy z vody. Pod podlahou při napouštění detonují potrubím ozdravné proudy z hloubi matičky země.
Deset van, deset ponořených a poté odpočívajících klientů zavinutých v dece na lehátku. Mezi nimi tančí statně rostlá Lena s dětským obličejem, vlasy barvy zralé kukuřice kudrnaté jako pramínky rodné Volhy. Z pohledu čistých očí by se dalo napít. Ozařují lidskostí. Prožívá s lidmi bolesti, studánky občas zalijí slzy. O svých strastech mlčí. Šťasten, koho konejší její vřelý, měkký slovanský hlas a buclaté ruce.
V jídelně
Noblesní jídelna, ne ovšem pro klienty pojišťovny bez doplatků, pompézností bere dech. První den se tu ostýchavě posedává na kraji křesílek a ochutnává drobet jídla z bohaté tabule vprostřed sálu. Otrkaní již bužírují, jdou třikrát, jdou, i když břicho již nemůže, ale oči by stále jedly. Z vysokánských naškrobených čepic kuchařů na ostrůvku s jídlem přechází zrak. U oběda plní funkci jakýchsi dohlížitelů na velikost porcí, aby některý strávník nepobral pět řízků naráz.
U stolu sedí paní, dříve účetní, nyní lidová vypravěčka, jak jí v duchu říkám. Neznám jiného člověka, který od polévky po moučník odvypráví životopis svůj a dvou sester, taktéž starších dam. Ne, nepřijely s ní. Přitom stihne pod brýlemi kontrolovat, téměř s nosem v talíři, porce všech spolustolovníků a komentovat jejich obsah s výkřiky: že já si taky nedala ten závitek, vypadá báječně!
A hned zas:
„Mám kamarádku, ta si našla pána na inzerát, je osamělá jako já, no a jela na víkend k němu na chatu, že si jako užijou. No já jí říkala, jestli není hloupá, že ho vlastně nezná!“ Strčila mi vidličku před obličej a výhružně s ní zašermovala.
„Pani, teď si představte, že ten slušnej mužskej si na sebe natáhl nějaká kohoutí pera a po kamarádce chtěl, aby mu dělala slepici! Když odmítla, mával sekerou a chtěl jí useknout hlavu, že to se neposlušným slípkám dělá, tak co řeknete, pani?“
No já už nic. Odcházím, v hlavě hučící včelstva.
Na sluneční terase
Babí léto se spoustou hřejivých paprsků vybízí k posezení na terase. Je na střeše jednoho z lázeňských domů a vědí o něm pravidelní návštěvníci, nováčkům zůstává tak trochu utajeno.
Kromě západní strany je terasa pohledově obrostlá vysokými smrky zasnoubenými s oblohou a čerstvým krušnohorským povětřím. Oáza klidu. Jaká to slast položit se na lehátko a přijímat podzimní sluneční koupel. Mlčenlivé společenství několika „vyvolených“ spojuje radost ze zeleného ticha, v němž se tak skvěle spí a dýchá.
V pozdním odpoledni stoupá k nebi vůně připravovaných večeří a probouzí gurmánské fantazie.
K uším doléhá přibližující se bzukot, něco jako nepříjemné komáří pištění. Jen nerada otevírám oči, abych zjistila, co narušilo klid na sluneční terase nemilosrdněji než hukot větru z Klínovce. A již vnímám:
„Ta moje kamarádka chodila s jedním pánem, a jela s ním na jeho chatu, a představte si, on tam na ni vyrukoval s kohoutím pérem…“
Hrdelní trest pro toho, kdo přivedl na terasu lidovou vypravěčku!