Poeta - moderní literární server


Cesta z lesa

Autor: Govrid, 27. 9. 2017, Povídky

Co se může stát při odcházení z lesa? Cokoliv... Po dlouhé době další má povídka - předem děkuji za přečtení.

Cesta z lesa


 


Otevřel jsem oči a díval se přitom vzhůru; na noční obloze svítily tisíce jasných teček s měsícem v úplňku. Chladná zem objímala má záda s náručí plnou zimy. Pokusil jsem se zvednout, ale to jsem neměl dělat, hlavou mi projela bolest a raději jsem si znovu lehl. Vítr mi hlasitě hvízdal kolem těla – třepotal jsem se. V hlavě mi právě probíhal myšlenkový boj, který jsem doposud nevyhrával. Na nic si můj mozek nemohl vzpomenout. Zatraceně! Ani nevím, jak se jmenuju. Kdyby mě alespoň tolik nebolela hlava. Napadlo mě, že bych v kapsách mohl něco mít, třeba nějaký osobní doklad; rukou jsem instinktivně zašátral na levém stehně, kde obvykle kalhoty mají našité kapsy. Vyděsil jsem se. Mé kalhoty neměly žádné kapsy, vlastně možná že měly, ale já je neměl na sobě – žádný kus oblečení na mém třesoucím se těle nebyl. (Myslím si, že Adam se svým fíkovým listem by se cítil více oblečený než já.)


 


 


„Co se to semnou ksakru stalo…, a kde to jsem,“ zeptal jsem se nahlas.


 


Opatrně jsem vstal. Svět se mi točil před očima, zvládnout se to však dalo. Pomalu jsem se rozhlédl; okolo mě se obtáčela kruhová mýtina; hranice ze všech stran obepínaly husté jehličnaté stromy. Nechtěl jsem čekat na nic, hlavně ne na hladovou zvěř, z které jsem teď měl největší strach. Šel jsem rovně – tři metry a konečně mě spolknul les. Radost jsem z toho neměl, protože i když svítil měsíc, moc toho jsem neviděl. Lesní cestu tvořilo bláto, kořeny stromů, různorodé kameny občasné mechy i spadané větvě. Pod nohama jsem cítil každý krok a každý tvrdší předmět na zemi mi způsoboval bolest. Vytrvale jsem pokračoval dál. Tolik jsem toužil dostat se do bezpečí a najít osídlené místo, kde bych někoho poprosil o pomoc: Čím déle jsem šel, tím jsem věděl, že je to jenom pouhé přání mé bezmocné mysli. Skutečnost je horší – jenom neustálé bloudění.


 


 


Netuším, kolik času má cesta trvala, než mě zastavila ostrá bolest, která mě donutila vykřiknout, zastavit se, posadit se, opřít se o strom a podívat se na levé chodidlo. Krev ho rychle se barvilo na rudě červenou barvu; opatrně jsem si vytáhl malý špičatý kámen, na který jsem nevědomky šlápnul. Vztek se mi hromadil v těle. Bublal s každou vteřinou víc a více – praštil jsem dlaní do bláta, ale v ničem mi to nepomohlo. Pokoušel jsem si ránu očistit kusem mechu, když v tom se zamnou ozvaly kroky. Čvachtavé kroky přesycené ostražitostí. Blížily se ke mně. Zahodil jsem mech na zem, abych se mohl připravit na útěk, který jsem nezvládl. Už při vstávání mě někdo dvakrát udeřil zezadu do hlavy. Ztratit vědomí i zemskou přitažlivost se stalo v té chvíli snadným úkolem, který jsem excelentně splnil.


 


Obklopila mě hustá tma, ve které jsem byl paralyzovaný ke studené podlaze. Pokusil jsem se pohnout; marně. Promluvil jsem, ale nedalo se uvěřit, že z mých úst vycházel pouze šum, jaké mají rádia při hledaní signálu. Křičel jsem dlouho, než jsem ucítil tři silné šťouchnutí do břicha, jež mě probudily. Při otevírání očí, jsem na nepatrnou chvilku cítil déjá Vu probuzení v mýtině, ale okamžitě to pominulo, když přede mnou stály chlupaté nohy. Podobaly se nohám lidoopů. Zvedl jsem hlavu, abych si prohlédl bytosti, kterým patřily chlupaté končetiny.  Lidoopi! Ne…, tedy vlastně jo…, já nevím. Prohlížel jsem si je pečlivě, a i když měli spoustu podobného s lidoopi, také měli i spoustu podobného s lidmi: Mírně nahrbené postavy podprůměrné výšky porostlé dlouhými chlupy (A opravdu tím myslím, že měli chlupy všude, kam jste se podívali – mimo obličeje.), hlava se s lidskou dala téměř srovnávat až na třetí oko na čele. Strach nenaháněli, protože jakmile jsem se postavil s leknutím uskočili dozadu, hned na to vystoupil z obrovského shluku starší lidoop. Hrbil se mnohem znatelněji a při chůzi se opíral o větev.


 


Na nic nečekal – promluvil (Ano, mluvil, on skutečně mluvil.): „Někdo tě chtít vidět. Pojď,“ přikázal a ač se mi moc nechtělo poslechnout jeho příkazu, zvědavost přesto zvítězila. Skrz cestičku, vytvořenou nashromážděnými lidoopi, šel stařec šouravým krokem a já se za ním belhal, zanechávaje za sebou krvavou stopu ze svého chodidla. (Stále si bolest, zvětšená ránou do hlavy, semnou pohrávala) Během té cesty jsem měl konečně příležitost porozhlédnout se, což jsem udělal; chlupatí lidé (Tak jsem se je rozhodl pojmenovat.) bydleli v prostorné jeskyni s jediným zdrojem světla i tepla – ohni, tam jsme směřovali. Došli jsme k cíli. Já se automaticky zastavil, ale stařec pokračoval o kousek dál. Šel jsem za ním.


 


 


„Tady být,“ řekl třem přítomným lidem za ohněm, sedící na opracovaných zvířecích kůžích a zůstal stát vedle mě. „Lidé…, žena…,“ pomyslel jsem si a bezmyšlenkovitě jsem okamžitě rukou zakryl své mužské přirození. Můj pocit naděje se v té chvíli zvýšil podobně jako můj stud.


 


„Martine, už jsem myslela, že tě neuvidíme,“ řekla žena, která seděla uprostřed. Neznal jsem jí, neznal jsem ani ty dva muže vedle ní, ale líbila se mi: Měla dlouhé kaštanově hnědé vlasy s jemnými kudrlinkami, oči jí zeleně zářily, přičemž dodávaly její bledé neopálené kůži alespoň nějakou barvu. Odhadoval jsem ji na třicet let.


 


„Nevím, kdo jste, neznám ani své jméno, nepamatuju si na nic,“ řekl jsem jim s důvěrou, že oni mě zřejmě znají a můžou mi pomoct.


 


„Do prdele tří děvek,“ ulevil si muž po levé straně ženy. Ten mi na první pohled připomínal boxerského dělníka v montérkách (Jistě jsem se nespletl.), výškou převyšoval své sousedy o hlavu a půl, svaly si s ním hrály hru; ukaž se pod oblečením, což se jim dařilo vyhrávat. Černé vlasy na krátko střižené se zamračeným výrazem v obličeji vysílaly jasný signál „semnou si nezahrávej. Z trojice vypadal nejmlaději – na dvacet pět let.  


 


„Ty… ty… máš z… z… ztrátu paměti,“ zeptal se druhý muž v bílém plášti. Lehký ale znatelný třes v jeho rukou i tváři jsem si všimnul hned a vadil mi. Působil roztěkaně a zadrhával. Opuchlá načervenalá oční víčka s tmavě hnědými oči se jevili strašidelně, jeho mastné blonďaté vlasy mu rostly dost rebelským způsobem; neučesanost tomu jenom napomáhalo. Svou hubenou postavou připomínal nemocné anorektiky – jemu jsem věk raději nehádal, i když se svými vrásky vypadal dost staře.


 


„Ach jo…, Martine, hlavně že jsi živý,“ řekla žena.


 


„Co se mi to ksakru stalo,“ zeptal jsem se.


 


„Sama nevím, letěli jsme sem na tuhle planetu připravit reportáž, ale těžební loď Korporace nás sestřelila na oběžné dráze. Já to nechápu, podle našich informací zde měli začít těžit až příští týden, ale překvapili nás. Zachránily nás moduly, ve kterých jsme utekli, jenže ty jsi nabral jiný směr – tvá navigace zřejmě nešla správně…,“ řekla žena.


 


„Popořadě! Zatraceně, kdo jste, kdo jsem já a jaká reportáž,“ zeptal jsem se.


 


Žena na mě krátce pohlédla a potom promluvila: „No jó vlastně, Feťáku dej mu svůj plášť, nebude tu přece nahý.“ Býlí plášť jsem s radostí přijal a otočený zády k ženě jsem si ho oblékl – smrděl potem a kouřem. Otočil jsem se k trojici a posadil se na kus volné kůže před sebou.


 


Žena mluvila: „Já jsem Sylvie, reportérka, tady Honza náš opravář a lodní kapitán,“ ukázala na boxera, “Feťák, ani se neptej na jeho přezdívku, prostě typický feťák, ale nesmírně chytrý vědec. Ty jsi Martin Štraus, dělal jsi v těžební společnosti Korporace úředníka, než ses dostal k tajným dokumentům, které skrývaly tajemství o těžených planetách; na spoustě z nich žili inteligentní tvorové. Dnes do jednoho mrtví! Dal jsi výpověď a kontaktoval jsi sdružení Živá bytost, která zase kontaktovala mě a všechno, co jsi jim pověděl, mi řekli a že chtějí udělat reportáž, aby se celá Sluneční soustava dozvěděla o těchhle tvorech,“ mávla rukou na znamení, že myslí chlupaté lidi.


 


„Takže jsem havaroval a ztratil paměť? Ale žádný modul jsem vedle sebe nenašel,“ řekl jsem.


 


„Vole, mohl jsi přece vyskočit, když jsi zjistil, že modul míří například do skály. Ale je zvláštní, že navigace tě nedržela blízko nás. Máš z prdele štěstí, že jsi vůbec mezi námi,“ řekl Honza.


 


„To asi mám,“ přitakal jsem, „takže vy tři jste z té Živé bytosti?“


 


„Jenom oni dva, já tu chci natočit pouze reportáž, tohle je hrozné, co se dá kvůli penězům udělat,“ řekla Sylvie.


 


 


„Tak ji jdeme natočit,“ pověděl jsem, abych na Sylvii udělal dojem, i když se mi ve skutečnosti nechtělo hnout z tohohle bezpečného a suchého místa.


 


„B…, b…, b…, bohužel. V…, vš…, všechno b…, bylo na lodi. Nemáme č…, č…, čím točit,“ řekl feťák.


 


„Kurva! Uvízli jsme tu a nemůžeme se s nikým spojit, budeme tu muset žít jako nějaký skautík Robinson,“ doplnil ho Honza.


 


Po zbytek večera jsem se vyptával na sebe a informace, které jsem chtěl znát. Mezitím jsem si svou ránu očistil vodou a omotal kusem látky z pláště. Spali jsme u ohně na zvířecích kůží, tak hřejivé teplo jsem dlouho necítil. Spánek si pro mě přišel až po několika minutách. „Spíš,“ říkal jsem si, ale uvěřit se tomu nedalo; znovu jsem se ocitl ve tmě, ve které jsem se marně snažil pohnout svým tělem. Můj výkřik začal ladit stanice rádia – bez výsledku. Stále jenom šum. Světlo! Zahlédl jsem v dáli tečku modrého světla, která se mihotavým tancem plížila ke mně. Netrvalo to dlouho a měl jsem ji na dosah ruky. Toužil jsem se jí dotknout, nešlo to, protože v ten okamžik jsem se probudil. Trojice lidí už nespali, seděli a dopřávali si noční můru všech veganů i vegetariánů: Maso. Jeho čerstvě opečená vůně se vtíravě podbízela k jídlu. Dostal jsem hlad. Připojil jsem se k trojici na snídani a zakousl se do něčeho, co mi připomínalo hovězí neochucený steak. Pochutnal jsem si.


 


Den jsme strávili nudným chozením v jeskyni a vyptávání se chlupatých lidí na jejich život i historii. Přijali nás mezi sebe bez sebemenší nedůvěry nebo agrese. Podle mě tato rasa nezná slovo „zlý“, oblíbil jsem si je docela rychle – oni nás. Dávali nám jídlo, kůže i primitivní oštěpy na lov. Zvídavost nás donutila podívat se ven, ale vydržet se tam dlouho nedalo, pršelo. Zůstali jsme raději uvnitř. Když se začalo šeřit, přiběhl do jeskyně lovec z chlupatých lidí a nastal rozruch. (Smáčený deštěm voněl jako zmoklý pes.)


 


„Já najít jeho,“ ukázal oštěpem na mě. Protože můj pohled se na plno věnoval lovci, nevšiml jsem si toho ihned; před jeho nohama ležel do klubíčka stočený člověk, zřejmě omráčený.


 


„Já? Jak to myslíš? Co,“ zeptal jsem se, jenže zbytečně. Člověk se pohnul a všichni mu uviděli do tváře: Do hladka oholená tvář se skobovitým nosem, vráskami od smíchu, šedými oči, tmavě černým hustým obočím s trochu prošedivělými vlasy světle hnědé barvy česané na pěšinku. Jistě už dávno oslavil čtyřicáté narozeniny.


 


„Ten člověk jsi ty,“ řekla Sylvie. Já jsem v něm viděl výhradně cizího člověka, bez zrcadla se dá těžko porovnat, jestli jsem to skutečně já, zatraceně vždyť jsem zapomněl i jak vypadám. Nedalo se tomu uvěřit, zdálo se mi to celé směšné i když nevím, jestli nemám dvojče. Člověk vstal a zmateně se kolem sebe rozhlížel, dokud nezahlédl mě.


 


„Jsi na živu,“ řekl. Přišel ke mně.


 


„Kdo jste,“ ptal jsem se ho.


 


„Proč mě nepoznáváš?“


 


„Nepamatuje si kurva na nic, má zatracenou amnesii,“ řekl za mě Honza.


 


„Co jste zač,“ zeptala se Sylvie.


 


„Jsem Martin Štraus, skutečný Martin Štraus,“ řekl člověk.


 


„A kdo je podle vás tohle,“ ukázala Sylvie na mě.


 


„Já, tedy moje kopie,“ řekl člověk směrem ke mně.  Kopie? Nechtěl jsem tomu uvěřit. Už připravený namítat a něco říct k obhajobě, člověk pokračoval mluvit: „Je to můj výtvor, abych to vysvětlil, já jsem objevil ty tajné dokumenty a já jsem vás měl kontaktovat, ale strach mě ovládl. Korporace na to mohla přijít a klidně mě zabít, nejsem totiž úředník, ale vědec v jejich společnosti. Vytvořil jsem organický klon s robotickým mozkem mě podobným a dal mu všechny potřebné informace. Tady stojí,“ ukázal na mě.


 


„Tomu nevěřím.“ Řekl jsem.


 


„Mě je do prdele jedno, jestli vy dva jste třeba milenci nebo dvojčata, ale uvízli jsme tu a já se chci dostat pryč od místa, kde se mi nad hlavou proletuje těžební loď Korporace. Máš loď,“ zeptal se Honza člověka.


 


„Mám, je tady blízko. Je pravda, že mě tady ten tvor omráčil, ale donesl mě k vám, tak pojďte,“ přikázal člověk.


 


Rozloučení netrvalo dlouho, hned po něm jsme vyrazili do deště. Měl jsem chuť jít zpátky a u ohně se ohřát (Jít bosý v blátě a v zimě není moc příjemný pocit.), ale následoval jsem ostatní v řadě. Bez toho, abych se viděl, mu neuvěřím a i potom; chci důkaz. Cítím se jako člověk. Já jsem člověk! Vím to. Slunce ještě nezapadlo a my jsme šli sotva patnáct minut. Nelhal nám, před námi stála loď typ průzkumník: Novější verze vejčitého tvaru, jednolitý kus kovu s předním sklem pro jednoho kapitána. Tyhle modely se stavěly odolné, protože se počítalo s tím, že budou prozkoumávat planety, kde je počasí hned semele a odhodí na nejbližší skálu, ale neslyšel jsem o nikom, kdo by takovou planetu chtěl prozkoumávat. Člověk dálkovým ovládáním otevřel dveře a vstoupili jsme po schůdcích dovnitř. Teplo, pocítil jsem hned a s radostí se nechal s trojicí zavést do obytných prostor – do jídelny. Velikostí netrpěla, podle počtu židlí měla sloužit nejvýše čtyřem lidem rychle se najíst a zmizet odsud pryč, neboť i tři lidé se tu tísnili – je zázrak, že nás šest se sem vešlo. Seděl tam člověk v pěkném obleku, já ho nepoznal ale Sylvie ano: „Vrba! Co vy zde?“


 


Nechápavě jsem se zeptal, „Vrba?“


 


„To je Martine, majitel Korporace,“ odpověděla Sylvie.


 


„Ano Martine,“ řekl Vrba, „Nikdy jsi neměl najít, a hlavně číst ty dokumenty. Myslel jsi si, že na to nepřijdeme, omyl! Skončíš jako ty opice dole, zemřeš. Tahle planeta je až moc bohatá na ropu a já ji chci,“ mluvil ke mně, ale já to nechápal, kdo je tady z nás dvou pravý Martin?


Zeptal jsem se: „On tvrdil, že je Martin, kdo jsem tedy zatraceně já?“           


 


„On? To je mechanoid, co tě sem měl přivést, povedlo se. Tak tedy,“ Vrba vytáhl z pod svého saka zbraň a namířil na mě, „všechny vás zabiju, ale ty budeš první, nelíbí se mi totiž tvůj ksicht.“


 


Čas se mi v té chvíli zpomalil, cítil jsem každou vteřinu jako hmotu, kterou polykám. Plnila mé tělo a až se přeplní, jistě zemřu. Zahleděný do zbraně, začal jsem litovat, že jsem zde a že jsem nějaké dokumenty četl (Ještě navíc, když si na to nepamatuju.), tolik bych si přál žít. „Ne! Hlavně nebreč,“ říkal jsem si v duchu. Marně. Vše, co se mi za poslední dobu stalo, se nashromáždilo a teď odcházelo ode mě pryč v slzách.


 


„Kurva,“ zakřičel Honza a já se lekl. Přestal jsem sledovat zbraň, má pozornost teď patřila Honzovi, který se rychlím skokem dostal Vrbovi za hlavu, ten se s překvapením ani nezačal bránit a jedním silným úderem ho zbavil vědomí. Sebral mu zbraň, zastřelil mechanoida několika střelami a odhodil ji.


 


 


„Do prdele! Člověk, který jenom žvaní a hraje si na násilníka není vrah, skutečný násilník by nás už dávno zabil. Vím to, pár vrahů jsem potkal,“ řekl Honza.


 


„Co teď,“ zeptal jsem se otíraje si přitom slzy rukou. Zároveň jsem doufal, že můj náhlý projev emocí neprobudí v žene, kterou mám necelý metr před sebou, negativní smýšlení o mě.


 


„Mám nápad,“ odpověděla Sylvie, „Feťák se tu porozhlédne po něčem, čím bychom mohli udělat tu reportáž, Honza se seznámí s lodí, jestli s ní půjde odletět a my dva se zbavíme Vrby a mechanoida. Asi je necháme někde venku.“


 


Všem se nápad Sylvie zamlouval a okamžitě se začal plnit, než jsme vyhodili Vrbu, převlékl jsem se do jeho šatů. Mírně delší, ale padly mi. Úmyslně jsem si vybral oblek místo bundy a džin mechanoida, abych udělal na Sylvii, s kterou jsme teď společnými silami odnášeli omráčené tělo daleko od lodi, dojem elegantního muže, které jistě v redakci potkávala dnes a denně. Líbila se mi; plné tvary a pěkný úsměv ve mně probouzely touhu. (Snad se mi líbila ještě před tou ztrátou paměti.)  Po hodině jsme se znovu setkali v jídelně. Feťák vytvořil z bezpečnostní kamery a přenosného počítače nahrávací zařízení. Honza tvrdil, že tahle loď může odletět až na stanici Nová naděje u Marsu, jen jestli nás znovu nesetřelí Korporace, ale dál ne, víc paliva nemá. Odešli jsme točit reportáž. Kupodivu se nám vše dařilo; k rozhovorům s chlupatými lidmi jsme přidali i několik záběrů z výšky a hned po tom jsme odletěli. Těžební loď korporace nebyla k nalezení – podle palubních záznamů přistála na planetě, kde čekala návratu Vrby, který omráčený a nahý ležel v lese.


 


Po dvou týdnech:


 


 


Odvysílaná reportáž měla úspěch, Sluneční soustava se dozvěděla o nové inteligentní rase a o praktikách těžební společnosti Korporace, Vrba byl trestně stíhaný, ale nikdo ho nemohl najít, planeta chlupatých lidí dostala statut „chráněná“, o její ochranu se starala celá mě známá galaxie. A co já? Já se teď musím rychle oholit, vykoupat a obléct, vyrážím totiž se Sylvií na schůzku.


 


 


Konec