Srdce tluče tak silně, cítíš každý jeho úder.
Tep i dech se zrychluje, běžíš, rozhlížíš se, ale nikde nic.
Cítíš, že každou chvíli tě dostihne, čelo ti polévá studený pot. Zastavíš se v temném zákoutí, sotva popadáš dech. Musíš zastavit, máš pocit, že každou chvíli omdlíš strachem a vyčerpáním. Tiskneš se ke stěně a oči ti tikají ze strany na stranu. Je šero, moc toho nevidíš.
"kde sakra je? "
Ta nejistota, nevědomost, je snad horší, než kdyby se to objevilo přímo před tebou.
Už nevíš kudy dál. Zhroutíš se do prachu a pláčeš. Ovládá tě to a nemůžeš přestat. Nevíš už kudy kam, co máš dělat aby to odešlo.
Máš pocit, že musíš každou chvíli vypnout. Prostě tak.
Jako když zhasneš světlo. Cvak a ticho!.......
Trhneš sebou a vrátíš se do reality, už je tady. Už je ti jedno co se děje. Zvedne se obrovský mrak prachu a s ohlušujícím řevem a nesnesitelným kvílením se to blíží.
Zaléhají uši a prach se misí s tvými slzami a skoro nevidíš. Přesto vystoupíš ze svého úkrytu a jdeš tomu naproti. Už nemáš strach.
Už je to na dosah, vše okolo se třese a ten hluk je tak nesnesitelný, že si musíš zakrýt uši dlaněmi.
"Pojď, pojď si pro mě " křičíš a jdeš tomu naproti.
Vítr je silný, skoro tě sráží na zem jako trosky tvé minulosti létající všude kolem...
Sebereš poslední síly a odvahu a rozeběhneš se tomu přímo do nitra, do temnoty všech svých bolestí, strachů a křivd.
Srázite se a spojite se v jedno.
Je ticho......
Poslední částečky prachu dosedají na tvou tvář. Posadíš se a rozhlédneš se okolo, všechno je pryč a zároveň v tobě.
Srdce ti bije klidně.....
Odchazíš do východu slunce smířen se vším a připraven na další bitvu se sebou....