Moje žena Veronika je skvělá manželka, přítelkyně, i milenka v jednom. A zrovinka stejně, jako ty tři jmenované, i ona trpí pocity, že by se tuto mělo přestěhovat, tuto vyměnit, tuto opravit a tuto koupit. Inu i příběh s kuchyní začal oním nevinným: „Podívej, co jsem našla na pinterestu, to se mi líbí. Kdybychom takovou kuchyň měli i my v posezení, tak by se mi to líbilo.“ Zprvu se mi tyto věty dařilo odrážet tak, jako Nadal odvrací breakbally svých soupeřů. Veronika se nedala odradit, a začala přitvrzovat taktiku: „Podívej, jak se nám to tam nevejde, máme to porůznu, taková kuchyň by to všechno vyřešila.“ Jasně, sázela na chlapský cit pro pořádek a předkládala logické důvody, proč je nová kuchyň praktičtější, než dosavadní řešení.
Jednoho sychravého říjnového večera jsem dorazil domů. V krbu praskal vřelý oheň, na plotně voněla má oblíbená pochoutka a na stole prostřeno, zapálené svíčky a láhev vína. Zprvu jsem se lekl, že jsem zapomněl na nějaké výročí, ale vzpomněl jsem si, že výročí svatby bylo přece před měsícem. Zasedl jsem ke stolu a Verunka mi nandala porci výborné večeře. Otevřela vínko a přiložila do krbu. Na čele mi vyrazil pot. A pak to přišlo.
„Podívej, tuhle kuchyň mají jenom za 750 korun,“ předložila mi obrázek před oči. Uf, jak se mi ulevilo. Tak žádné propásnutá oslava, jen zase ta kuchyň.
„Jo jo, je pěkná,“ povídám mezi soustem jídla a hltem vína, „cena je taky bezkonkurenční,“ snažil jsem se projevit zájem.
„No vidíš, tak bychom pro ní mohli zajet, co, je to jen do Brna,“ rozzářily se Verunce oči.
„No, uvidíme, do Brna to máme docela daleko. Takových 200 kilometrů,“ stále jsem se nenechal zviklat.
Chceš-li poznat kamarády, neber ženu do klubu. Poté, co Verunka oznámila, že máme vybranou fakt hezkou kuchyň, přidal se kamarád Radek, že jí pro tu kuchyň dojede s vozíkem za tři sta korun. No ten tomu dal korunu! Samozřejmě jí dal pocit vítězství, podpory a mě tím podrazil na kolena. Nedalo se nic dělat, slovo dalo slovo a s Radkem jsme se dohodli. Jaké bylo mé překvapení, když mi oznámil, že se mu to na sobotu zrovna nehodí, ale auto mi rád půjčí. Do celé věci se vložil Luděk, který jen suše poznamenal, že s těmi skákajícími ventily to sotva dojede do servisu, natož do Brna. Trochu jsem pocítil vítězství, ale nemohl jsem do těch rozzářených očí vmést svou vítěznou formuli. Nezbylo tedy, než se domluvit s bratrancem ze servisu, zda by nám půjčil jejich pracovní dodávku. Honza nebyl proti, auto bylo k dispozici, kuchyň objednaná, Verunka začala smažit řízky na cestu. Představil jsem si strastiplnou cestu dodávkou, bez rádia, s hlučným motorem, rychlostí tak 110 km/hod, a polilo mě horko.
Zavolal jsem v předvečer bratránkovi: „Honzo, auto je připravené?“
„Jasně, je na zahradě,“ povídá Honza, „klíče u babičky, doklady v autě, jenom natankuješ a jedeš.“
„Skvělé, tak díky. Známka na dálnici a technická je ok?“
„Ano,“ uklidnil mě Honza.
Tak skvělé, pomyslel jsem si. Auto je připravené, známka, technická, zítra pojedeme.
Poslední příprava na cestu. Navigace, řízky, doklady, a hurá na to. Možná se ptáte, proč navigace. Na to má Honza originální vysvětlení: „Vezmi si hlavně navigaci. Nejde tachometr, tak abys věděl, kolik jedeš.“
Skvělé, alespoň budu moct oznámit policistům při jízlivé otázce: „Jestlipak víte, kolik jste jel?“
„Nevím pánové,“ zatvářím se provinile, „protože mi nefunguje tachometr.“
Asi po patnácti kilometrech jsem si všiml, že za volantem, který byl tak velký, že přes něj nebylo vidět na přístrojovou desku, svítí kontrolka motoru.
„A sakra,“ povídám, „svítí mi kontrolka motoru.“
„Tahle červená,“ ptá se Verunka, „tak ta ti svítí už od domova.“
Super, pomyslel jsem si. Zavolal jsem tedy Honzovi, co s tím je, zda je to závada vadná, nebo nezávadná.
„To je v pohodě, když zastavíš, chcípneš to, ona zhasne, a jedeš dál,“ povídá mi do telefonu bratránek.
Po odpovědi přímo ze servisu jsem zastavil a kontrolka zhasla. Skvělé. Jedeme dál! Sotva po deseti kilometrech se kontrolka zase rozsvítila. Chytal mě amok, a Verunka se snažila modlit. Moc se jí to nedařilo, protože po další nucené zastávce to vydrželo sotva pět kilometrů. Pak už jen kilometr! A pak, pak už svítila pořád. Nedalo se tedy svítit, risknul jsem to a valili jsme na Brno. Snad nám to na D1 nevypoví službu, jinak jsme fakt dojeli. Cesta po D1 ubíhala, kontrolka svítila na cestu, a já jsem byl rád, že udržím rychlost nad 80 km/h, jinak by nás tam ostatní vytroubili. Do kopců to fakt nejelo, tak jsem musel jet v pruhu pro pomalé kamiony. Ostudně jsem se některými nechal předjet, ale jak říkám, nedalo se svítit.
Konečně jsme dorazili do Brna, kontrolka stále v pohotovosti. Našli jsme po menším hledání místo určení a naložili kuchyň. Cesta zpět probíhala v podobném duchu, jako cesta tam. Když jsme dorazili domů, cca 25 kilometrů od domova, náhle kontrolka zhasla. Zřejmě to tedy bylo znamení, že se pohybujeme ve vzdálenosti od mateřské zahrady větší, než je dodávkou povolena. Poté, co jsme vyložili kuchyň, Verunka si viditelně oddechla. Aby také ne! Její nervová soustava byla celou dobu na pokraji kolapsu. Na druhou stranu, kuchyň se nám hezky vyjímá v posezení a já doufám, že nám hodně dlouho vydrží. Teď už jen předělat elektriku, protože se nad kuchyň nevejde lampa, přesunout původní skříňku do koupelny, regály z koupelny do garáže, původní stůl složit a uklidit, umýt, natřít, a poděkovat Radkovi, že Verunku tak hezky podpořil a mě tím přivodil adrenalinový zážitek z cesty do Brna a zpět a hurá s něčím dobrým na gril.