, 29. 8. 2017, Povídky
Růža
Shrbená žena koukla ven přes ušmudlané okenní sklo. Stmívá se. Nalámala kostnatými prsty pár suchých větviček a přiložila. Kopla do otlučených dveří a klika, jen tak halabala nasazená, vypadla na zem. Babka začala sakrovat. Dveře se konečně otevřely.
„Jutuuuš, Bubuuš, Péééťo!“ Některé z patnácti koček už čekaly na zápraží. Přes den lovily ptáčky a myši v zarostlé zahradě, ale v noci spaly s Růžou uvnitř domku. Takhle to šlo v jejich společném životě den za dnem, večer za večerem. Když chlupaté společnice vkráčely s noblesou šlechtičen dovnitř, zabouchla vchodové dveře a zavřela na jednoduchou petlici. Nebála se. Celé roky ji nikdo nenavštěvoval. Možná celá desetiletí. Měla jen kočky a velkou slabost pro ně.
Vrazila tupý nožík do tatry, konzervovaného mléka, a s obtížemi udělala ve víčku dvě dírky. Nalila ho do pekáče a zahustila dvěma, na mrňavé kousky nalámanými, rohlíky.Vlažnou vodou rozředila obsah plechovky. Kočky se v přítmí chodbičky pustily do jídla.
Babka ponořila ruce do kýble s dešťovou vodou, opláchla je a trošku chrstla i na obličej. Utřela se do starého děravého hadru. Tak, naposledy přiložit, a jde se spát. Větvičky, které naládovala do kamínek, byly tak slabé, že brzy shoří.
Vrstva matrací na holé zemi tvořila letiště. Růža se zahrabala do nevábně vyhlížejících navlhlých dek a čekala. Chvěla se chladem. Kočky, které pozorovala ve svitu petrolejky, se olizovaly, jak u nich bylo po jídle zvykem. Seděly na zemi, stole, dvě skočily na skříň.
První přišel žíhaný Péťa. Pak Flíček, a Puťa, bílá flekatá hrouda. Kočky se postupně skládaly kolem vyschlého starého těla, babka každou pohladila a promlouvala k nim.
„Puťo, nesyč na Flíčka!“ klepla prstem po hlavě bílou kočku. „Ty zlobíš. Pocem, vyberu ti blechy,“ přitáhla tlustou Puťu rázně k sobě a zkušeně šátrala v chlupech kolem páteře na hřbetě. Občas po hmatu něco rozmáčkla v prstech. Měla ve vybírání parazitů letitou praxi.
Puťu za chvíli přestalo vyhledávání blech bavit, a vzepřela se. Vytasila drápky a škrábla Růžu do ruky.
Babka měla u provizorního lože na zemi připravenou hůlku, chňapla po ní a vzpurnou kočku přetáhla.
„Sypej, sypejte všichni!“ nadávala a kočky se rozutekly po místnosti. Hůlku dobře znaly.
Jen jedna zůstala, zpola zakrytá dekou. Babka ji pohladila po hlavě.
„Lízo, ty má nejmilejší, ty vždycky zůstaneš. Jsi hodná. Ne jako ostatní. Jsi hodnější, než byl můj manžel. Odešel po válce za jinou. Pak se všechno změnilo. No, stejně si ta s ním ženská neužila, srazil ho vlak.“
Vyndala zpod polštáře hadřík, co kdysi býval kapesníkem, a hlasitě se vysmrkala.
Druhou rukou objala Lízu.
„Bývali tu se mnou mí hoši, Vašík a Fanda. Strašně zlobili, pořád běhali po zahradě, nechtěli se mnou zůstávat doma. Tak jsem je vždycky za jednu nožku uvázala ke stolu, kolem kotníku pořádně utáhla.
Jenže pak přišli z výboru a děti mi vzali. Že prej je týrám! Kdepak, jen jsem chtěla, aby poslouchali a taky aby nechodili do školy. Hošíky někam odvezli, už jsem je neviděla.“
V nastalém klidu se kočky vracely na lože. Přitiskly svá těla na babčino a spokojeně vrněly.
Jen Líza se neozývala. Byla natažená a studená, s vystouplým břichem. Před týdnem prodělala těžký porod. Nepřežila a koťata zůstala uvnitř. Růžina chorobná vášeň jí nedovolila kočku zakopat. Věřila, že se nejmilejší zvíře znovu probudí, a tak ji večer co večer zahřívala v peřinách.
Zhasila petrolejku a znovu si lehla. Končil jeden z obyčejných osamělých teskných večerů. V domku na okraji městečka a po zahradě se roztáhla tma.