Mrtvá dívka

 

Mrtvá dívka leží na ulici,

leží tak, jak nechal ji tu vrah,

sukni vyhrnutou, nohy roztažené,

k nebi upíraje svůj nevidoucí zrak.

 

Kapky deště pomalu smývají

její oční stíny.

A tak dívka, dnes podruhé,

nad osudem svým pláče,

už však bez proseb a vzlykání.

 

Z její krásné tváře,

zbyl pouze škleb bolesti a zmatku.

Jen na vlhkých vlasech ji stále hraje

z pouličního světla záře

a mrtvolnou modř jejích rtů

rozmazaná rtěnka už nezakryje.

 

Však nejvíce hyzdí její krásu

na krku rudý šrám,

který jak nožem do kůry stromu

páskem do masa jí vyryl vrah.

 

A zatím co, s vrahovým séměm,

její výkaly se mísí,

na celou scénu patří boží oko, které

je vždy a stále bdící.