Ráno jsem se vzbudil. Stejně jako všechna ta na chlup stejná rána předtím.

 

Dobelhal jsem se do kuchyně, kde mi mou existenci o chlup zlepšilo tradiční dvojité presso. Vždycky jsem se maximálně snažil si jej vychutnat, tentokrát však ještě o něco víc. Tohle byla má poslední šance uložit si tu chuť v paměti. Paměti, jenž se brzy stane tím jediným kávovarem v mém životě.

 

 

Zadíval jsem se na svou sadu kuchyňských nožů, které jsem používal jen zřídkakdy (stejně jako většinu kuchyňského náčiní), a vytáhl ten největší. Vypadal jako nový. Možná, že jsem jej nepoužil ještě ani jednou. Tím líp. Jemně přejedu palcem po směru jeho ostří, které se na znamení své funkčnosti v momentě barví do červena. Jeví se ostře. Snad to tak bude stačit.

 

S nožem v ruce jsem se přesunul do koupelny, kde jsem z malé skříňky nad umyvadlem vytáhl dezinfekční sprej. Nastříkal jsem na nůž, co jsem považoval za dostatečné množství, a sprej uklidil zpátky na místo. Chvíli koukám na svůj odraz v zrcadle. Kdyby jsi prostě dokázal držet hubu, nemuselo by k tomuhle vůbec dojít, říkám chlápkovi v zrcadle. Ten se však jen neurčitě ušklíbne, jako by mu to snad bylo úplně jedno. Dobře pro něj.

 

Pomalu otvírám ústa a vyplazuju jazyk. Chlápek v zrcadle poslušně dělá to samé. Špičku jazyka chytím mezi ukazováček a palec levé ruky. V pravé pevně svírám nůž, jehož ledové ostří vzápětí ucítím na svém jazyce, odkud se rychlým tempem dere i do zbytku těla, na kterém mi naskakuje husí kůže. Musím to udělat rychle. Pěkně jedním tahem. Jestli se zaseknu, nejspíš omdlím a vykrvácím. Pro všechny případy vytáhnu z kapsy mobil a naťukám 911. Číslo ovšem nevytáčím. Je to jen pojistka. Zhluboka se nadechnu. Tři, dva, jedna...

 

S nepopsatelnou hrůzou sleduji chlápka v zrcadle, jak zajíždí nožem do masa. Jeho oči jsou zality slzami, nicméně zároveň v nich cítím velkou dávku odhodlání dokončit, co začal. Potůček temně rudé krve mu stéká po bradě do umývadla. Jeho tělo chce plakat, řvát, přestat s tím, ale on ho nenechá. Nesmí se nechat zlomit. Už je za půlkou. Už brzy bude po všem. Jen musí vytrvat. Ještě malou chvíli.

 

Docházejí mu síly. Ztrácí kontrolu nad svým tělem. Je si dobře vědom toho, že už nůž dlouho neudrží. Ještě kousek...Už se neudrží na nohou. Zakrvácený nůž padá k zemi a on jej následuje. Jeho rozklepané, krví pokryté prsty se však ještě stačí dotknout zeleného sluchátka na mobilu.

 

 

Probudil jsem se, jako už nesčetněkrát, v odporné bílé místnosti nasáklé všudypřítomným smradem dezinfekce. Kolem sebe slyším spousty hlasů, známých i neznámých. "Co to sakra je?! Co jsi to proboha udělal?!" ozývalo se odněkud. Já však neodpovídal. Neměl jsem co říct. Neměl jsem jak to říct. Nikdo už neměl právo dožadovat se odpovědí, které je stejně nikdy nezajímaly.

 

Vyhrál jsem.

 

Stal jsem se dokonalým synem. Dokonalým bratrem. Dokonalým přítelem. Dokonalým partnerem.

 

Dokonalým člověkem, jehož slova už nikdy nebudou nikoho obtěžovat.