, 6. 8. 2017, Ostatní
Často spolu s pootevřením očí přemejšlím, proč se skoro každý ráno
probouzím s jazykem přilepeným na horní patro.
Asi je mu tam líp, říkám si, než kdyby povisle čněl z jednoho z koutků,
a téměř od kořene (ježíši kriste!!) osychal přes půlnoc.
Mý po ránu oblíbený "letmo, laskavě, lineárně" by pak chvíli znělo
asi úplně jinak...
Zabezpečit jazyk ve chvíli, kdy nad ním prakticky nemám kontrolu,
je téměř nadlidskej úkon. Pro mnohý je nadlidský udržet jeho kvalitu,
variabilitu i ve stavu jeho plný hbitosti, když denní povislost přichází
snad jen s důsledným nočním popíjením ne nealkoholických lektvarů,
což se dá jistě pochopit než jednou, dvakrát...,
však ustrnule?
To už ale nejspíš k jinýmu pozastavení.
Mluvit lze cokoliv, a psát jakbysmet, ale jazyk je ten, kdo zcela
a bez skrupulí zodpovídá za ty mý kecy na papíře,
i když jen mlčky, ale o to víc pak (a nejen v souvislostech vejš)
mnohdy i útrpněji.
Já jsem jazyk.