Stále se na sebe dívali smutně. Ani na okamžik nezapomněli na to, co vlastně udělali. Ani na okamžik si nepřestali uvědomovat, proti čemu vlastně stojí.
Dívka odvrátila pohled z jeho tváře a vstala, aby se mohla obléknout a jít se opláchnout do koupelny.
Když se vrátila, seděl na posteli a měl pro ni nachystané kafe.
"Posaď se," řekl jí.
Beze slov si sedla vedle něj a vzala si z jeho dlaní hrnek s kávou. Nevadilo jí, že je to černá káva. Měla strach promluvit. Ale tentokrát chtěl něco říct on jí.
Začal jí vyprávět, že má doma v Americe nějaké problémy, a proto je taky tady v Česku.
Pochopila, že před něčím utekl a že tohle nechtěl.
Nakonec se začala omlouvat za minulou noc.
On však mlčel. Jen občas přikývl.
Nakonec vstal a došel pro cigaretu.
Překvapeně na něj pohlédla. Divila se, že si pamatuje, že každé ráno potřebuje kávu a cigaretu, jinak není schopná přemýšlet.
Byla to jejich poslední cigareta. Kouřili ji v okně v kuchyni společně.
Znovu se mu omlouvala.
"Možná mi je tak špatně, protože jsem měla poslední týden hodně práce..." začala. Věděla, že mu musí říct něco, co ho aspoň trochu uklidní. A tohle byla pravda. Opravdu hodně pracovala. Málo spala, téměř nejedla. Vlastně jen pila kávu a kouřila jednu cigaretu za druhou.
Přikývl. Bylo na něm vidět, že se mu přeci jen trochu ulevilo.
"Jsem citlivá víš..." se strachem na něj pohlédla, "přecitlivělá...někdy"
"Já ti rozumím," řekl a seskočil z okna. Už nechtěl kouřit. Dívka dokouřila cigaretu sama.
Zatímco on začal uklízet, co se dalo, ona zůstala stát u okna.
Nebylo jí dobře. Motala se jí hlava a celá se třásla.
Dostala strach.
Každá těhotná žena přece trpí ranní nevolností.
Měla strach se otočit. Nechtěla, aby to na ní poznal.
Přesto to na ní poznal...
"Barbara...?" ozval se do ticha jeho hlas.
Ve chvíli kdy se otočila, jejich oči se setkaly. Natahoval k ní sklenku vody.
"Díky." řekla tiše a třesoucí se rukou skleničku vzala.
Napila se a zhluboka se nadechla.
Věděla, že si musí sednout, ale měla strach se pohnout.
"Hned jsem zpátky," řekl náhle.
Přikývla.
Jen se za ním zavřely dveře, sesunula se na židli po svém boku.
Rychle dopila všechnu vodu. Cítila, že je jí o trochu lépe, když se vrátil.
Sedl si ke stolu na protější židli a upřeně se na ni zadíval.
Zvedla k němu oči.
"Hm?"
"Nic," zavrtěl hlavou a mírně se usmál. Nebo se aspoň pokusil o úsměv.
Přikývla a znovu sklopila zrak.
Napětí bylo přímo hmatatelné.
Věděla že musí něco říct. Daniel v tom byl až po uši a nevěděl co dělat. Poznala to na něm. I přesto že se znali tak málo. Pak si vzpomněla.
"To Davidovo cédéčko..."
"Hm?" zareagoval, jakoby jí chtěl pomoci.
Zvedla k němu své oči. Okamžitě se jejich pohledy setkali. Věděli to. Ubližovali si navzájem a oba to věděli. Přesto jeden na druhém poznali, že si chtějí pomoci.
"Chceš ho?" zeptala se.
"Ty ho máš?"
"Jo... Vypálím ti ho," navrhla a on přikývl. Pak odvrátil pohled na desku stolu.
Cítila že to musí říct. A že to musí říct hned, protože za chvíli už to nezvládne.
Nadechla se a podívala se na něj.
Znovu k ní zvedl oči.
"Mám o tebe strach," hlas se jí zlomil. Znovu uhnula pohledem.
Naklonil se k ní, aby jí pohladil po ruce.
"O mě strach mít nemusíš..." řekl tiše.
"Ale mám!" zaúpěla. "Mám tě ráda a potřebuji tě. Musíš být v pohodě..." vyvrchlila ze sebe všechny momentální pocity. Daniel na ni chvíli koukal. Bože, byla tak jiná než všechny ostatní dívky. Tak křehká....a přitom tak silná.
Nakonec přikývl a znovu ji pohladil po ruce.
Zvedla k něm oči a mírně se usmála.
Dopila kávu a zvedla se, aby si hrníček opláchla.
"Nedělej to," řekl s úsměvěm, "To nemusíš..."
"Ale chci," odpověděla.
Zvedl se, aby také něco dělal. Zašel do koupelny a po chvíli se vrátil s prostředky na leštění stolu.
Usmála se. Přišlo jí to směšné..., uklízejí spolu, protože nejsou schopni spolu mluvit, ale ani jeden nemůže jen sedět a koukat se do stolu. Nebo na toho druhého.
Všimla si, že ačkoliv předtím uklízel, tak neumyl nádobí. Jen ho naskládal do dřezu.
Chvíli se rozmýšlela.
Na jednu stranu jí přišlo hloupé začít mu umývat nádobí, ale na druhou stranu... nemohla přeci jen tak stát a koukat na něj.
Vzala do ruky lžíci a začala ji umývat horkou vodou, když si toho najednou všiml.
"Ne, Barbara..." chtěl ji zarazit, nejdříve s úsměvem.
Podívala se na něj. Měla slzy na krajíčku.
"Já prostě musím něco dělat!" vybuchla.
Okamžitě zareagoval.
"Nemusíš!" bouchl rukou do vodního kohoutku aby ho zastavil, až leknutím poskočila. Překvapeně se na něj podívala, ale on na nic nečekal a strhl ji na sebe, aby ji objal.
Nechala se. Byla zoufalá.
Držel ji tak pevně, dokonce ji ve své náruči jemně kolébal.
Chtěla ho také obejmout, ale... měla přece mokré ruce! A on je čistě oblečený protože musí jít za chvíli do práce!
Chtělo se jí z toho brečet.
"Danieli....já nemůžu" podívala se na něj. "Já mám mokrý ruce!"
Sevřel ji ještě pevněji.
"To nevadí..." šeptal jí.
Poddala se tomu okamžiku.
Položila si hlavu na jeho hruď a vnímala jeho sílu. Objala ho, aby ho cítila ještě víc. Začala ho jemně hladit po zádech, protože on ji také hladil. Tolik ji přitahoval. Tak moc chtěla, aby ji políbil. Cítila, že její doteky mu nejsou lhostejné. Strach a bezmoc se pomalu měnily v touhu. Tak moc ho chtěla, ale neodvážila se zvednout hlavu.
Cítila, že se třese. Třásl se.
Musí na tom být opravdu hrozně. - prolétlo jí hlavou.
"Bude to v pohodě," řekla tiše. "Já tě jen potřebuju."
"Já vím," konějšil ji zastřeným hlasem.
Ještě chvíli tam takhle stáli, než se oba uklidnili.
Pak se malinko odtáhla a zvedla k němu hlavu.
"Půjdu..." řekla.
Chvíli ji zkoumal pohledem a když viděl, že neuhnula a nesklopila zrak, přikývl.
"Jedeš v neděli na to Slovensko?" zeptal se
"Ne." zavrtěla hlavou.
"Proč?"
"Nevím... nechce se mi," přiznala.
"Danieli?" pohlédla na něj. Zahleděl se jí do očí na znamení, že ji vnímá.
"Já jsem v pohodě..." řekla, tentokrát už klidně. "Ale ty musíš být taky v pohodě, protože tě potřebuji. Musíme věřit, že to bude dobrý..."
Přikývl a znovu ji objal.
"Uvidíme se příští týden," vyvrátil její obavy a ona se na něj vděčně usmála.
Pak se nadobro odhodla k odchodu, ale ještě předtím, než za ní zavřel dveře, ho pohladila po tváři. Oplatil jí úsměvem. Cestou na autobus ji napadla jedna věc. Že Daniel je cholerik. A že Daniel v noci a Daniel ve dne jsou dvě rozdílné osoby. Vzpomněla si, že si jeden večer vůbec nepamatoval, protože byl opilý. Napadlo ji, jestli si vůbec uvědomuje co dělá, když se opije. Pokud má přeci v Americe nějaké problémy a tady dělá vše proto, aby na ně zapomněl, tak se potom nemůže řídit tím, co jí řekne v noci opilý, když druhý den si to nepamatuje a ráno, když je střízlivý, se chová naprosto odlišně. To by potom znamenalo... znamenalo by to, že je to mezi nimi dobré, ne? - položila si sama sobě v duchu otázku.
Pak nad ní ale s úsměvem mávla rukou, protože její autobus právě přijížděl.