, 23. 4. 2017, Povídky
Našli mě kolem desáté večer uprostřed parku. Nehty jsem zatínal hluboko do dubu, ke kterému mě přivázali. Vyšetřovatelé předpokládali, že tam stojím už delší dobu. Měl jsem na sobě kraťasy, černé bavlněné tričko, bílé ponožky a bílé tenisky. Kecky byly nasáklé krví, ponožky o trochu méně. Z laboratorních testů usoudili, že krev natekla nejdříve do zutých bot. Teprve potom mi je někdo znovu obul. Triko bylo na zádech několikrát natržené. Díry se táhly rovnoběžně vedle sebe v délce jedenácti centimetrů od středu levé lopatky k žebrům na pravé straně. Nic mi nebylo, jen pár menších oděrek na lýtkách a hluboké odřeniny na kolenech. Na těch se začaly tvořit suché strupy. Pohřešovali mě čtyři měsíce. Nikdy nepřišli na to, co se stalo, kde jsem byl, proč jsem měl v botách krev. Měl jsem šest a nic si nepamatoval. Něco přece. Chlad, dotyk něčeho studeného, ticho.
*
První dny na základně byly náročné. Fasování výzbroje, ubytování na barácích. Místnost v hliněném domku se stala mou pracovnou. Bylo mi třicet šest. Používal jsem příjmení matky za svobodna a prostřední z křestních jmen, Nikos. Na nohách se leskla bagančata, bílé tenisky byly dávno zapomenuty. Jen občas jsem ještě pocítil na těle dotyk něčeho studeného.
Nepatřil jsem k těm namakaným maníkům, co všechno kolem vyřídí s párátkem v puse. Nejsem voják, co vyjíždí v hummeru na patrolu. Jsem chlap, který jen poslouchá a občas mluví. Nejde dlouhodobě snášet násilí. Jednou si to sedne do hlavy, potom to udělá cvak a jste můj člověk, já váš cvokař.
„Posaď se,“, vybídl jsem dívku. Bylo to naše páté sezení. Unesli ji před rokem a půl. Přežila díky náhodě i štěstí, když chlapi vtrhli do města. Našli ji v hnusném brlohu. Nikoho to nedojímalo, takových holek bylo. Cvaklo ji v hlavě. Teď vyprávěla, já poslouchal.
„Bolely mě boky otlačené od betonové podlahy. Bylo strašné vedro. Poprosila jsem o trochu vody. Ten chlap se okamžitě rozzuřil. Řval, jestli jsem připravená umřít, že to udělá hned. Že někdo takový jako já, nemá právo chlastat vodu. Chtěla jsem ho uklidnit a zašeptala: As-salámu alaikum wa rahmatulláhí wa barakátuhu.“
Opřel jsem se pohodlně v křesle. „Co to znamená? Ať tě provází mír a milosrdenství Allahovo?“
„Ano, chtěla jsem ho jen uklidnit. Strhl mi zezadu hidžáb, popadl mě za vlasy a táhl po podlaze. Kopal do mě. Potom jsem na krku cítila něco studeného. Koutkem oka jsem zahlídla zahnutou čepel nože. Vyřezával mi do kůže ornamenty, aby mě označil za špinavou, nečistou. Pořezal mi prsa, břicho. Potom mě kopl, vzal za nohy a spoutal je řetězem tak pevně, že jsem při pohybu cítila kov, který se zařezával do masa. Byla jsem bezmocná, ponížena, sama.“ Plakala tiše, stáhla si šátek hloub do obličeje, abych ji neviděl.
Nemělo cenu pokračovat. Řekl jsem jí, kdy má přijít k dalšímu sezení. Dostala prášky a já šel za chlapíkem, kterému přímo před nosem odpálili kolegu. S ní jsem se už nikdy nesetkal. Po pár týdnech ji našli přivázanou ve smradlavé uličce. Měla vytržený jazyk, ruce useknuté nad zápěstím a na krku nový ornament. V té jejich hatmatilce znamenal něco jako „zavšivená čubka.“
*
Když jsem se do tebe zamiloval, když jsme to dělali poprvé, byla to oslepující exploze, po níž jsem cítil mravenčení v celém těle. Teď se k tobě vracím. Nemůžu se dočkat. Zase doma! Říkali, že jsem hrdina. Obdivovali mou vyrovnanost. Stále mluvili o tom, jak je úžasné, že jsem normální, po všech těch hrůzách. Normální jsem jen proto, že mám tebe.
Pro jednou jsem se probudil jako první. Bylo fakt hodně brzo. Silnice byly ještě tiché. V matném světle vypadal byt opuštěně a pustě. Talíře i skleničky z předešlé noci byly poházené po stolku. Můj svetr zmuchlaný na zemi, kalhoty hozené přes židli. Voněla jsi sladce, jako dobrý čaj. Tvá pleť je naleštěná slonovina. Studíš nejkrásněji ze všech. V posteli jsi nádherná! Odpoledne si tě přenesu do pokoje, budeme to dělat ve stoje, pěkně uprostřed místnosti. A nežárli! Mám tady sice ještě tři sochy, ale žádná mě tak nevzrušuje. Jedna vypadá jako bezpohlavní šmejd. Nepovedla se, ale dělám to s ní rád, protože je úžasně lesklá, chladivá a má antický ksicht. Jsme úplně normální rodina. Já a mé holky. Když mě naši na oko unesli, zavírali mě na chatě ve sklepě a řezali jako žito, věděl jsem, že vás ze mě nevymlátí. Pořád si pamatuji ten chlad, který jsem cítil, když jsem si ho třel o ledová těla. Řvali na mě, že jsem zasraný statuofilik a já stejně myslel na své lásky. Potom mě uvázali v parku. Dostal jsem větší nářez než obvykle. Zmátli i policajty a ti chytráci na to dodnes nepřišli.
Vidíte, jsem normální. Léčím lidi, šoustám sochy. Mám je v posteli i u kuchyňského stolu. Píchám mramor, abych se udělal a ctil to boží mravenčení.
Víte jak to je, když to jednou cvakne, je to v prdeli. I když svým pacientům tvrdím, že není.