Cítím spánek, padají rolety...
I když jeho dotek je jak vánek,
je mi příliš vzdálený.
Přesto cítím se jak otakárek čerstvě spářený, Vážení.

Míjím se s ním a jakmile rozhodnu,
nastavím mu svou dlaň, on však prchá
a já opět zbabělá a křehká jako laň
letím vstříc barevným ozvěnám.

Na rozkvetlé louce najdu pochopení,
připadat vám může, těžké to není,
ale... Nechme všech ale a vydejme se společně tratí,
která zhatí zprvu plány.

Já vám věřím, že jako já prozřete,
otevřete ty svá kukadla,
ať už jsou modrá, zelená, čokoládová či smíchaná,
a pak se začnou dít zázraky…

Opřeme hlavu o strom a veškerý prostor nevnímáme,
jen se hloupě usmíváme.
V tom se mě jeden filuta zeptá: „A proč?“
A právě tato nesmyslná věta bourá náš most.