Zacláníš mi v rozhledu,
překážíš mi v rozletu a říkáš,
že vše vždy popletu.
Zamykám se v komnatě na sto západů,
cítím se tak proklatě a zkoumám závadu,
kterou neustále na mně hledáš,
nechápu, proč si zrovna teď přede mne klekáš.

A prosíš jako nikdy předtím,
ty věty jako by nebyly z tvých úst,
vždyť na ta sladká slůvka držíš půst!
Poslouchám Tě rozpačitě,
nechce se mi otevřít dveře.
Chtěla bych Ti okamžitě věřit,
ale je po důvěře.

Dobýváš se ke mne stále víc a hlasitěji,
očekáváš, že se tiše směji, avšak já vzpomínám...
Na Tebe, když jsi byl milý, něžný a pozorný,
neměl jsi přede mnou žádné tajnosti a nezabíhal do krajností.
To bylo zcela odlišné než nyní,
bohužel, teď jsme jiní.