Cítím, že se něco stalo. Nevím si rady. Druhý den si připadám opravdu, jako nějaká „stíhačka“. Ptám se sousedů, zjišťuju, kde má rodinu, volám mu do práce. Nikdo nic neví, nebo nechce říct. Vypnutý mobil ve mně vyvolává ty nejhorší představy.
Mrzutě shlížím na kalendář na stole a práce se mi nedaří. Pojedu domů. Auto mám už ze servisu dávno zpátky, tak kašlu na všechny taxíky i taxíkáře světa! Nazlobeně škubnu řadící pákou, auto poskočí dopředu. Jsem smolařka. Prostě na muže nemám štěstí. Brblám si pro sebe a pouštím autorádio. Při prvních slovech známé písně mi slzí oči. Naléhavý zvuk mobilu mi přirazí nohu na brzdový pedál. Odbočím na vedlejší cestu a zastavuju. „Prosím?“ Jen stěží potlačuju hrubý až nepřátelský tón svého hlasu. To chrmlání ehm hm hm ehm ehm dobře znám. No konečně! Kdes byl?! Celou věčnost? Ptám se přísně a slzy mi tečou do pusy. Zase je chvilku ticho a potom ten příval zmatených slov nemůžu zastavit. „Ty můj anděli….miluju tě…jenom tebe, má lásko…všechno je jinak….mám naději….spolu…chci tě, chci s tebou žít….. chceš mě…..máme výročí….je třináctého, vzpomínáš ….jedu ti naproti… kde jsi?“ Dozvídám se ještě, že se vrátil pozdě večer a nechtěl mě rušit. A potom zmateně vysvětluje, jestli jsem četla dopis na rozloučenou? Jestli ano, tak, ať na to zapomenu, že je všechno jinak, dobře to dopadlo a bude fajn. Ujišťuju ho, že jsem žádný dopis nečetla, pošta se hromadí zaprášená na stolku v předsíni. „To je dobře, má lásko! A hned ho vyhoď, jestli ho najdeš. A třeba ani nepřišel!“ Uklidňuje se. To je ale cvok. Blázen. Můj blázínek. Moje životní láska, můj budoucí manžel. Nechápu nic, ani nechci. Na vysvětlování bude mít zbytek života. Hlavně, že se vrátil! Spokojená a uvolněná jedu na smluvené místo. Jede mi naproti ve svém modrém taxíku s černým logem– „Rychle a bezpečně se mnou vždy a kamkoliv“.
Je třináctého listopadu, můj šťastný den. Blaženě se nořím do krásných představ a nevadí mi začínající plískanice deště se sněhem. Míjím první světelnou křižovatku a chystám se odbočit na smluvené místo, když tu náhle pronikavý hvizd sanitky rychlé záchranné služby protne pleskání kapek na kapotu. Najíždím na krajnici a snažím se dohlédnout dopředu, co se děje. Přede mnou se tvoří kolona, světla blikají, lidé vybíhají z aut. Vidím převrácené modré auto a návěs náklaďáku protočený do protisměru.
Stojím a nemůžu se hnout. Tělo neposlouchá a rozum se vytratil. Kolem mě je bolestné ticho. Slyším jenom tlukot vlastního srdce. Nevím, jak jsem došla k tomu místu. Padám na kolena a ve změti zmačkaného plechu sbírám polámané žluté růže.
Tak si tu sedím, hledím do prázdna a vzpomínky naplňují bolavou prázdnotu ve mně. Měla jsem dost času na to, abych přebrala poštu. Jeden dopis, s úhledně nadepsanou adresou, mám schovaný, jako drahocenný poklad, protože tím pokladem skutečně je.
Dopis na rozloučenou. Znám ho zpaměti a některé pasáže si odříkávám za bezesných nocí pořád dokola…… miluju tě, má lásko, můj anděli….jsi pro mě vším a navždy budeš….ten čas, který mi zbývá, chci prožít s myšlenkou na tebe….vím, že ty mě miluješ, možná to ještě nevíš, ale miluješ mě…..nechci, abys trpěla……musíš na mě zapomenout….zapomeň na mě, prosím a buď šťastná …..já odcházím a má naděje odchází se mnou….má lásko …sbohem
Beru kytici růží ze stolu a pečlivě upravuju černou stuhu. Jdu dlouhou alejí a kapky deště na tvářích se mísí se slzami. Je 13.listopadu.