Samotná tmou kroužím, hledám křídla,
jež upadla Tvému životnímu propadu.
Na první dojem však zdát se může,
že mluvím z cesty pouze.

Ale stačí vidět uplakanou tvář, cítit,
jak buduješ si kolem ní umělou svatozář.
A nemůžeš o mně pravit,
že jsem jenom lhář.

Jak světem pluješ bez nesnází,
moje druhé já, možná, zdá se – nic Ti neschází...
Ale kdo víc to procítí a pozná, než ta „zloba hrozná“,
co přišla k nám?

Ona není zlá, je prostá až směšná
svým plíživým a podmanivým zjevem...
Konečky prstů cuchá Ti vlasy a nejen ty,
asi i řasy…

Ona obalamutit se nedá,
jako Ty pořád něco hledá.
A pak se za tou iluzí
bezhlavě vrhá.