Až posbírám všechny sny

dám Ti je pod polštář

ve jménu toho nepoznaného

co na Tobě miluji

v čase kdy můžeme létat a plout

nemusíme skrývat to pouto životní

kdy se nám stává že i slza ukápne

 

jsem v peřejích nebo na poušti

bolí mě když cizím Ti musím být

mezi námi a kolem všech

 

oči mé neumí lhát a ústa ta oněmělá

nedokážou jít pro vzdor

za srdcem které buší na poplach.

 

Kam jsi odešla když jsem zůstal v dešti?

 

Bál jsem se každé chvíle

že vzplanu sevřením ticha

kdy nedám Ti Lásku jakou bych chtěl

 

jsi všemocná a vládneš pevnou myslí

oblékáš den a necháváš mě za zády

pamatuji si každý okamžik

jakoby včera bylo právě teď

kdy já tam stál a držel Tě v objetí

všech úsměvů myšlenkou sevřenou

 

možná vítr mohl za všechno

kdy odvál mé vzpomínkym

na opačnou stranu světa

a já je už nikdy neprožil stejně

ve víře že když vemu si meč stanu se rytířem

protože to blízko v dáli

je mi s duhou posvátné.

 

Co mi chceš říct když oči přivíráš

tiše a přece romanticky

s napětím prstů co jsi schovala

mezi tmou a svítáním?

 

Když se zadívám večer na oblOhU

tak jsem šťastný

protože se podobáš měsíci

i když musíme jít každý sám.

 

 

 

 

2.3.2017     20:51