Odhodil cigaretu a promnul si oči plné kouře. Byly červené, rudé vínem a zlostí nad sebou samým i nad tímto světem, který mu byl jen přítěží. Jeho poloprázdný byt byl vybaven jen základními věcmi, postelí, televizí, stolečkem s židlemi a rádiem.
Zvednul se z postele, pak si k ní klekl a pravou rukou zašmátral pod ní. Námaha za to stála. Vytáhl ovladač. Pak si na ni sedl a pustil televizi. Zvuk byl vypnutý, takže co se týče zvuků, bylo ticho. Několikrát za sebou přepnul čtyři programy, než si jeho mozek uvědomil, že asi nemá na nic náladu.
„Nevadí,“ řekl si a přešel k rádiu. Bylo staré, takové to z první republiky. Chvíli v něm šumělo, než se objevil trochu srozumitelný zvuk.
Jeho nevyspalé oči kroužily po bytě, jakoby hledaly něco k snědku. Z rádia se ozvala slova již naprosto srozumitelná. Vychrlila se ven jako hrom a uvízla hluboko v jeho hlavě... Jeho oči se rozšířily, celý se začal klepat, pak prudce odskočil k posteli vzal si věci a vyběhl z bytu.
Na schodech paneláku bylo ticho. Dupot jeho skoků se ozýval v prázdných prostorech těchto socialistických svatyní. Rozrazil vstupní dveře a vyběhl ven. Ulice byly prázdné a pusté. Bylo šero, možná brzo ráno, sám nevěděl.
O nic se nezajímal. Běžel, utíkal až měl jazyk na vestě. Na jeho tváři se začaly objevovat krůpěje potu, které pak pomalu stékaly po tváři až je zvedl vítr a odhodil je pryč.
Ulice mizely, domy se míhaly a stojící auta ani neviděl. Hnal se jakoby ho něco štvalo, chtělo ho sežrat.
Neotáčel se, byla by to ztráta času, ani vlastně nemyslel. Jediné co slyšel byly hlasy z rádia.
Nádechy a výdechy se začaly zrychlovat, jeho propálené plíce se vzdouvaly a již nechtěly dál, ale on běžel. Bolest mu probíhala celým tělem, ale jakoby byl slepý, hluchý a necitlivý běžel dál. Vzrušoval ho vítr letící kolem jeho očí. Město se mu začalo zdát překrásné, už neviděl jen špínu a hnilobu.
Pádil a bolest se začala měnit v křeče. Před očima vyděl mžitky, až pak uviděl tmu a...záblesk.
Náhle se ocitl v lese. Běžel a míjel stromy a listí, šišky, pařezy, lesní zvířata. Cítil jakousi sílu a lásku. Bolesti zmizely a on běžel svěží a čerstvý. Cítil jak se jeho plíce naplňovaly a vyprazdňovaly tak lehce. A on se vznášel a letěl vzduchem slunečním světlem.
Pak náhle zavadil o větev a trhnutím spadl na zem. Dopadl na listí a chvíli ležel, ani se nehnul. Po chvíli si sedl a cítil se, jak se mu vrací bolest. Bolest přešla v agonii a křeče. Nemohl vstát ani si lehnout. Pak se znovu zablesklo a on se ocitl zase ve městě. Ležel na zemi několik metrů od červeného auta z kterého nahlas hrála rádio: „Dneska je krásný den a jak již říkala Lucka, neproběhnout se na čerstvém vzduchu by byl hřích.“