, 17. 2. 2017, Povídky
„Dlužíš mi výkřik“,
zašeptal jsem a ještě chvíli nechával své rty vnímat její pulzující klín.
Ticho.
„Zvolil jsem dnes zcela novou metodu oboustraného kmitu doktora Doškáře,
a ty mi ani nedáš najevo, jak se ti to líbilo?“, pokračuji už víc nahlas
a poněkud rozladěně.
Zaklonil jsem pohled, abych porozumněl byť jen špitnutí v jejích očích.
Mlčela však, aby po chvíli jen dlouze vydechla a pootočila hlavu.
Na úpatí Venušina pahorku dopadla kapka potu ze špičky mého nosu,
jak jsem se naposledy pokoušel nasát vůni už navždy nenapodobitelné
malé smrti.
Čistím si zuby i jazyk, a díky převrácenému obrazu v zrcadle teď přemýšlím,
ze které strany jsem jím vlastně začínal, potažmo jak bych jeho dovednost,
kterou svým povzdechem má milá zdá se trochu rozmrzele a beze slova přešla,
ještě vylepšil. Tedy co se nejen nastudované brilantní techniky,
ale i časového horizontu dosažení cíle týká.
Spolu s návratem do ložnice připravuji řeč, jež by měla narovnat vztah k době,
kdy spolu popíjíme odpolední čaj a držíme se za ruce.
Mluvím.
Mlčí.
Nehne ani brvou a jakmile se jí dotknu, rozbliká se dioda
"The battery is dead".
- - -
Vždycky chodím pozdě.
Takže smířený už pomocí ventilku vypouštím zbytky kradmých emocí,
nechávám dobít pulzní detektory preceptorizačních skonů a vedle shluku svraštělé,
umělé pokožky pak už jen dosnívám představy nás, milujících se naplno
a bez mrknutí oka s kdečím...