Jen záclonu poodhrnout,
tam za tím domem a tou řekou,
už asi ležíš, a i kdyby ne,
myšlenky tvé by šly mimo mne.

Jen zpátky o kousek,
za tou záclonou,
neslyšíš, necítíš,
srdce buší.

Jen kdybys jednou slyšela,
smutně zní,
mi aspoň ano,
stýská se, a ne málo.

Jen aspoň v náručí tisknout tě,
aspoň polibek letmý,
mít tě a nepustit,
v objetí usnout si.

Jen bez světa chvíli být,
tak trochu pro sebe,
snít a nechat být,
v rukou osudu (měl jsem s ním dohodu).

Jen chvíli být s tebou,
proč ne?
a proč ano?
Nechci se hádat, jdu hledat lano.