Spadl kámen do vody,

hladina se zčeřila,

proplul temným prostorem,

černým jako bažina.

 

V té tmavé břečce plave ryba,

nevypadá zrovna živa,

jen se líně potácí,

ploutve divně převrací.

 

Slyšela jsem žblunknutí.

To bylo jako vnuknutí!

Další kámen zhýřil vodu,

tentokrát však v jiném bodu.

 

Hned vedle toho rybníka,

čistoskvoucí hladina,

další malý rybníček,

jen o něco víc rybiček.

 

Ty rybky září jako perly,

čisté vody žábry plny,

oči barvy stébla slámy.

Cožpak jsou tu jenom ony?

 

Co je to s tím rybníkem,

s tím divným, temným pomníkem?

Jež línou rybu ukrývá,

a světlo jí tak odpírá?

 

Je tohle trest za její volbu?

Zvolila snad špatnou formu?

Má však duše na výběr,

vybrat si svůj vlastní směr?

 

A tak sedím v šeru stromů,

rukou hýřím černou vodu.

Já obdivuji línou rybu,

za to že se ploutvé hýbou.

V nekonečné temnotě,

v hluboké své samotě.