Podzimní večer, chladný vítr vál

listí už padá, šustění se ozývá,

tak ozvěna letních lásek zní,

srdcí vášní zlomených.

 

Léto je radosti, smíchu čas,

všechno to pozlátko mizí však.

Když podzim svůj plášť roztáhne,

a krajina jinou tvář dostane.

 

Lidské duše mění tvar, úzkost a strach už míří tam.

S vůní listů barevných, světlem svíček hřbitovních

tu zůstaneme sami stát.

Jak na úplném začátku,

kdy neměli jsme otázku.

 

Proč podzim já tak ráda mám?

Protože ukazuje nám,

že pomíjivost věčná je,

stejně tak věčnost pomíjivá je.

 

Láska, prý krásný to cit.

Jednou stejně uschne list.

Opadne a shnije v zemi, nakrmí tak v trávě květy.

Co když city proti pudu jsou?

Co když blázni lidé jsou?

 

Jako strom, který listy neshazuje.

Sílu jim tak poskytuje,

po celý dlouhý rok,

až jednou samy opadnou.

Jiný kmen si vyberou.

 

My, kteří jsme pochopili,

stojíme tu mezi poli,

pozůstatky lesů celých,

v království větví zlomených,

kořenů v prachu zhynulých.

 

Možná by tu les mohl stát,

jako za časů letních krás,

kdyby jen slzy vodou byly,

kdyby jen vítr zase vál,

tam kde nás osud připoutal.

 

Ale i v tomhle mrtvém světě,

krásy je rovnou přehlídka,

tolik dveří k otevření,

tolik pravdy k pochopení.

 

Zima teprv začíná,

a já strach už nemívám,

když podzim na mě zaklepe,

s radostí mu otevřu,

a své listí vymetu.